O lásce.
Láska je nebo není. Něco mezi tím asi neexistuje. Myslím nějaký polotón. Ale je těžké rozevřít pěst, která se zuby nehty drží té špetky naděje. Láska je totiž slepá ...
Nastřádalo se mi několik textů, které mě zaujaly. Jsou o lásce, nebo o touze po lásce.

· Úryvek z knihy Murakami: Norské dřevo: Vatanabe sedí s kamarádkou Midori na střeše domu a pozorují požár blízkého domu. Povídají si. Midori hovoří o tom, že není moc smutná z toho, že zemřela máma a otec odjel do ciziny. Když byla malá a zemřelo jí kotě, brečela ale celou noc....
„Ty myslíš, že tě neměli dost rádi?"
Otočila se a podívala se na mě. A pak přikývla. „ Bylo to pořád něco mezi ne dost a vůbec. Pořád jsem hladověla. Chtěla jsem, aby na mě byli jednou jedinkrát opravdu hodní. Abych mohla říct Už mám dost, děkuju. Jen jednou, víckrát ne. Ale oni na mě takoví nebyli ani jednou. Když jsem za nima přišla a chtěla, aby mi splnili nějaký přání, vyhubovali mi vždycky, že to stojí moc peněz. Tak jsem si pak řekla, že si najdu někoho, kdo mě bude mít rád na sto procent, jak je rok dlouhej."
„To je dobrý," řekl jsem obdivně. „A povedlo se ti to?"
„To je hrozně těžký," řekla Midori. Pak se zadívala do sloupu kouře a na chvíli se zamyslela. „Asi jsem čekala až tak dlouho, že mi teď nestačí nic jinýho než dokonalost. Což je problém."
„Tys hledala dokonalou lásku?"
„Ale ne. Tolik jsem nežádala ani já. Já jsem jednoduše chtěla bejt sobecká. Třeba bych ti řekla, že mám chuť na jahodový perníčky. A ty bys okamžitě se vším ostatním přestal a hned bys je běžel koupit. A když by ses celej zadejchanej vrátil a řekl Koukej, Midori, jahodový perníčky jen pro tebe, řekla bych, Hm, už je nechci, a vyhodila bych je z okna. To jsem chtěla."
„Tak tohle podle mě s láskou nemá nic společného," řekl jsem překvapeně.
„Ale má. Akorát tobě to nedochází," řekla Midori. „Pro holky je občas přesně tohle důležitý."
„Že vyhoděj z okna jahodový perníčky?"
„Přesně tak. Chceme, aby kluk přišel a řekl Chápu, Midori, popletl jsem to, měl jsem hned poznat, že jahodový perníčky vůbec nechceš. Jsem trouba, co nemá víc rozumu než oslí bobek. Víš, co, půjdu a koupím ti něco jiného. Co to bude? Čokoládová pěna? Nebo tvarohovej koláč?"
„A co z toho máte?"
„Máme ho pak za to rády."
„To je přece absurdní."
„Ale právě tohle pro mě je láska. Což ale nikdo nechápe," řekla Midori a pak mi zlehka položila hlavu na rameno. „Pro některý lidi láska stojí na hroznejch drobnostech a maličkostech. Když ty drobnosti nejsou, není ani láska."
„Ještě nikdy jsem nepotkal holku, která by to viděla takhle," řekl jsem.
„To tvrdí každej, koho potkám," řekla Midori a obírala se přitom kůžičkou u nehtu. „Ale já to opravdu jinak vidět neumím. A na rovinu to říkám. Ani mě nenapadlo, že to třeba někdo vidí jinak. Ale kdykoliv o tom začnu mluvit, myslí si všichni, že si třeba dělám legraci, nebo to jen tak hraju. Občas mě to už zmáhá."

***************************

· Obraz Antonína Sládka : MILÁČKU, PRODÁM VILU A TOHO MATISSE TI KOUPÍM z výstavy v zámeckém skleníku v Boskovicích.
Má mnoho společného s předešlým úryvkem s Norského dřeva, nemyslíte? Opravdová láska nekalkuluje. Buď je nebo není :o)))

"Miláčku, prodám vilu a toho Matisse ti koupím", je věta, kterou viditelně muž na výstavě slavného malíře šeptá ženě, jež nejspíš horečně přemýšlí, kam si potom toho Matisse pověsí, když na jeho zakoupení padne celá vila. Je to jemně ironická oslava lásky (a nejenom) k umění, neznající žádné překážky. Opravdová láska totiž přesně taková je. Přenáší hory a rozdává obrazy. :o)))))
Zaujalo mě v Reflexu

*****************************
· A nakonec jedna skutečná ...
Vyšla kniha poezie Milana Kocha Hóra Láv (110 stran/100 Kč)
Nepočítáme-li samizdat a ukázky v časopisech a antologiích, vyšly z díla undrgroundového básníka Milana Kocha zatím jen tři útlé výbory. Poslední sbírka Kochových veršů pojmenovaná podle beatnické skladby Hóra Láv je v podstatě identická s prvním samizdatovým  – a tedy strojopisným – výborem vydaným po básníkově smrti v roce 1976. Tragický životní osud Milana Kocha stojí za připomenutí. V listopadu 1974 přejela tohoto dvoumetrového muže s vlasy spadajícími hluboko na záda tramvaj. Na malostranském hřbitově zahráli DG 307 a a jeho žena Mirka Benešová-Kochová – co pro lásku básníkovu opustila jiného muže českého undergroundu Mejlu Hlavsu – začala na psacím stroji přepisovat Kochovu pozůstalost. Práce jí trvala několik měsíců. Pak roznesla kopie samizdatových svazků několika lidem, jimž důvěřovala, a v červnu 1975 si pustila plyn. Bylo jí čtyřiadvacet.
Tolik ho milovala.
Egon Bondy o ní napsal básnickou sbírku Mirka. Je v ní také slavný text Muchomůrky bílé, který v roce 1977 zhudebnil právě Mejla Hlavsa.
Text dokonale ilustruje osud básníkovy ženy:
Člověk ze zoufalství snadno pomate se, muchomůrky bílé budu sbírat v lese – muchomůrky bílé, bělejší než sněhy, sním je k ukojení své potřebné něhy – neprocitnu tady, leč na jiném světě, muchomůrky bílé budu sbírat v létě.

Zdroj: Reflex / str. 10

Píseň ... odkaz na ni zde dole, ale s Garáží