rozvedená bloguje

Tak už se to zase rozuteklo do světa a zůstala jsem doma sama; relativně sama, podotýkám, i když žiju život domácí samotářky, mám též svou třináctou komnatu, abych tak řekla a nejsem ochotna zde reflektovat úplně vše. Jak zmizí i ta poslední špetka tajemství, záhadné pousmání a zůstane jen ta holá pravda, je to v pytli.

Byly to hezké dny prožité v družné společnosti mně dvou nejmilejších osob na světě, ale už jsem se i těšila na chvíle samoty. Zanevřela jsem na televizi a zapínám ji jen na sobotní ProStory o architektech a architektuře. Za nedostižně nejlepší považuji díl první, ale to jen tak aby řeč nestála, díky za ten seriál! Je to strašný, nějak jsem si chtěla pozvolna zvyknout a po dva dny jsem si televizi otevřela jako zvukovou kulisu. Že by už konečně zmizely reklamy mě napadlo, neustále tam totiž kolem dokola prudí s nějakým vlezlým soubojem seriálů. Je mi z toho masového konzumu nanic. Koukat na ty pitvoříví se herce je na budku. Tak jsem se na ty přechodový fáze vykašlala a vlezla jsem si zase ke kompu a píšu. Zvyk je železná košile. Co jiného taky dělat? Do postele je ještě proklatě brzo a mám tu docela zimu. Tím pádem se mi nechce šukat po seknici jako babička na starým bělidle a poklízet. Tak překonám ten čas tímhle  a pak pustím fukar u akumulaček a do té postele vlezu. S knihou. Čtu mezinárodní bestseller S elegancí ježka od Muriel Barberyové. Kniha pojednává o domovnici, která tají svůj vyspělý intelekt. Kdo by taky topil v kotli na uhlí, přijde-li z práce psychicky vyčerpán po šesté večer??

Knihy. knihy, knihy... dcera si odvezla domů do Rakous asi padesát dětských knih. Kromě Haló Jácíčku, kterou jsem jí koupila já fungl novou, si objednala v antikvariátu Svitavy, ve Fabrice,  dětských knih za 1500 Kč, ale ještě to tam na místě probrala. Poklady. Já též jí něčím odloženým a vyřazeným přispěla, a tak toho bylo na dvě banánovky. Vyfotografovala jsem tu přehlídku a fotky zveřejním na knihovnickém blogu. Jsme stejné. Máme rády hadry ze sekáče a staré dětské knihy. Tedy ty ilustrace. Nášim favoritem je Jágr. Ne Jaromír ale Miloslav. Jak je to možný, divím se. Ale jen trochu. Jsme jedný krve.

Tak trochu jsem to čekala, i když jsem většinou až do poslední chvíle beznadějný blázen a té špetky naděje se držím jako hovno košile. A zvostávám taková i poté když je jasný že jsem starým volem. haha... jeden milej chlapík, kterýho jsem rok neviděla a setkání se mnou naživo se vyhýbá jak čert kříži, ale píše a píše (občas), mi navrhl před nějakou dobou podzimní výlet. A já se na to těšila. No a čas pokročil a zase nic. To je ale pěknej posera, a až si to tady přečte, za rámeček si to nedá. Ale ať si. Mám ho docela ráda, tak kamarádsky, že, ale tenhle pán asi nemá rád mne. Jednou mi řekl, že mne zpočátku považoval za nějakou tetku. Hmm, nikdy jsem ho nebrala moc vážně, ač sám si tak asi připadá... škoda ho...  zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk