rozvedená bloguje

Slunečné dny mě motivují k práci, do které se mi jinak ani moc nechce. Je to pořád kolem dokola, nyní navíc uklízím po průjezdu řemeslníků domem, ale je to jen dočasná odstávka. Není tomu ještě konec, na něco se zapomnělo. Zatemovala se trubka do koupelny a když už se zase bude kopat v dlažbě, udělají se i jiné zásahy, plánované na potom. Souběžně hrabu listí na zahradě, sbírám ořechy a shrabuji stále dokola sousedovy spadané švestky a házím mu je zpět za plot. Mezitím uklízím dřevník, půdu, snáším dřevo k pořezání a dnes se mi povedlo zcela vyklidit klenutý opukový sklípek. Není tam vůbec nic, kamenná podlaha čerstvě umetená a celek vypadá nádherně. V sobotu mne z toho stereotypu vytrhli strejda a teta z Kolína a vyvezli mne do Chrudimi na výstavu grafiky ex libris. V Chrudimi se totiž nachází  kabinet ex libris. Byla to dobrá akce. Myslím celý výlet. Dvě výstavy – staří machři  a mladí studenti. Dříve jsem sbírala novoročenky a jak jsme tak chodili kolem ověšených stěn, zdálo se mi, že v mezidobí 20 let se v tom oboru vůbec nic nestalo. A mělo by? Některá jména jsem poznávala i po 20 letech, jiná byla nová, ale celkově se mi zdála úroveň vystavených prací (novoročenka a exlibris jsou si velmi podobné kategorie drobné grafiky) vyšší, hluchých míst tam moc nebylo. Nejvíce mne zaujala střídmá jednoduchá výrazná provedení včetně prací soustřeďujících se na prioritu písma. Na přání strejdy a tety jsem je trochu provedla Chrudimí. Malým kouskem Chrudimě a musím si přiznat, že díky jim jsem byla upozorněna na skutečnosti, kolem kterých chodím léta a nikdy jim nevěnuji pozornost. Je to pro mne denní chleba, který nestojí za bližší prozkoumání. Ano, pod svícnem bývá největší tma. A tak díky strejdovi a jeho všímavosti vím, že autorem sochy Ressla je Šaloun a Komenského Mařatka. Navíc tomu učiteli národů kdovíproč navrhoval podstavec Gočár. No, ale ten fundament byl takový obyčejný a pečeť jeho vrcholného díla rozhodně nenesl. A je to dobře. Hlavní je přece Komenský a nikoli to na čem stojí. Oblohou proletovalo množství gripenů, jejich dráhy se křižovaly a my zamířili do cukrárny. Pak ještě zvenku kapucínský kostel, takto muzeum barokních soch, klášterní zahrady a domů. Myslím, že moji sobotní zachránci z šedi života ze mne moc radost tentokrát neměli. Prolomily se ledy a já, jak jen se to hodilo i nehodilo, jsem nevybíravě nadávala a si stěžovala na svůj úděl stále dokola. Někdy člověk zkrátka zblbne, ví že nedělá správné věci a přesto v tom výlevu pokračuje.

Chcete-li se podívat na fotky z výletu, mrkněte na strejdovo rajče. Strejda si říká hadec. Chrudim je krásná ...

Dnes už se sotva držím na nohou a půjdu spát. Podařilo se mi za víkend přečíst sbírku poezie Henryho Psance: Barva času je žlutá, kterou nám věnoval do veřejné knihovny a nevšední knihu Astrid Lingrenové Mio, můj Mio. Poreferuji na knihovnickém webu. Ale kdy ještě nevím. Mám ve všem zpoždění.

Unikátní Hus z hradu Krakovce, instalován a odhalen letos o prázdninách, za účelem podpoření turistického ruchu v oblasti. Není tu usazen náhodou. Krakovec, který je i v dnešní době značně vzdálen od civilizace, byl posledním místem Husova pobytu před jeho odjezdem do Kostnice. Váchův Hus sedí na stráni pod hradem a podle sochaře přemýšlí o sobě a svém problému.

Kazatel v podání sochaře Milana Váchy je na rozdíl od tradičních ztvárnění zachycen vsedě. Nemá ani typickou bradku a je spíše obtloustlý.

linkuj.cz vybrali.sme.sk