rozvedená bloguje

V pátek večer jsme si udělaly pěkný den. Ve Chvaleticích shlédly divadelní kus Karla Steigerwalda: A tak tě prosím, kníže aneb Klauniáda pro dva pány, cibuli, špek a fantazii. A přesně takhle to vypadalo:

Hezké, trochu bláznivé a moc se nad tím nedalo přemýšlet proč a jak – hlavně nad těmi přechody. Bylo to prostě ztřeštěné a hravé až absurdní. Herci vynikající, i typově, kostýmově. Při hře stále pili alkohol po ruském zvyku a při marném čekání na audienci u Knížete si kupec na otevřené scéně usmažil vajíčka na cibuli a špeku (vše na fotografiích). Přestože podal pánev ke kolování, první řada dál svačinu neposlala, což mě mrzelo. Abych pravdu řekla po celou dobu jsem měla na mysli inspiraci autora Kavkovým Zámkem. Jen to nebylo tak "osudové".

Přijela jsem kolem desáté domů a teplota optimílní k tomu zalézt do postele, tak jsem zalezla. Dnes jsem měla, také s Miladou, absolvovat veřejnou zabíjačku v Lanškrouně – ale rozhodla jsem se jinak. Mám už té domáci zimy dost, a tak jsem si chtěla pěkně vytopit bejvák, a né se zase vrátit do studenýho, což se mi podařilo. Abych překlenula ranní chlad, popadla jsem pilu,  sekeru, nůžky malé a nůžky velké a pustila se do ořezávání dřevin na zahradě a hned jsem také větve likvidovala hořením v kotli. Zalíbilo se mi to. Dopoledne 3 hodiny a po obědě 2,5. Zimu jsem necítila, protože jsem se zahřála ustavičnou pilnou prací a ještě měla dobrý pocit z dobře vykonané práce. Navíc to v kotli pěkně fajrovalo. No a nyní si lížu rány. Nejhůře dopadl palec na levé ruce, mám ho nateklý, bolavý a nehybný, asi něco se šlachou. Bolí mě lýtka a svaly na rukou, všechny co tam mám. Snad to do rána přejde, práce totiž nekončí, práce je věčná!