rozvedená bloguje

Sedíme před začátkem divadelního představení na židli v hledišti Modrého trpaslíka a čteme ve složce, kterou jsme si sebraly na stole při placení. Ani jedna z nás jsme nevěděla o genocidě Arménů v letech 1915-1918. Jak je to možné, že se k nám ta informace nedostala? Nebo jsme jí nevěnovaly kdesi kdysi pozornost? Je to otřesné...

Krev začala ve velkém téct 24. dubna 1915 a v následujících měsících osmanská říše ukázala, že vyvraždit jeden a půl milionu lidí není kupodivu tak obtížné, jak by se i tehdy, uprostřed krutostí první světové války, zdálo. Byl to mnohem větší mlýnek na maso než ten, který se brzy nato začal točit u Verdunu. Jen bylo třeba vědět, jak na to. A Turci to věděli dobře. Dokonce natolik, že se zapsali do historie prvním moderním holokaustem. To není nějaké dodatečné hodnocení z přecitlivělého dneška: "... v tomto administrativním holokaustu se vylidnily celé oblasti," napsal Winston Churchill počátkem 20. let.

Turci byli výkonní popravčí. Jeden a půl milionu lidí vyřídili systematicky, takřka průmyslově. V zásadě měli tři hlavní metody, jak to provést ve velkém – a levně.

Upálení. "Nejkratší metoda, jak se zbavit žen a dětí nahromaděných v různých táborech, bylo upálit je," uvádí místopřísežné prohlášení bývalého velitele 3. turecké armády z prosince 1918. Britský špion Eitan Belkind, který infiltroval osmanskou armádu jako důstojník, uvedl, že na vlastní oči viděl upálení 5 000 Arménů.

Utopení. Italský konzul Giacomo Gorrini napsal: "Viděl jsem tisíce nevinných žen a dětí, které nalodili na čluny, jež potopili v Černém moři." Dělalo se to i jinak: hlídači spoutali dohromady třeba stovku mužů, svrhli je do vody z mostu a pak několik zastřelili. Mrtví stáhli pomalu ostatní pod hladinu. Tohle bylo fakt opravdu levné.

Uchození. Úřady začaly organizovat masový přesun statisíců Arménů do pouště na pomezí Sýrie a Iráku, Turci je tam vodili nesmyslnými oklikami bez jídla, bez vody, až většina lidí pomřela cestou. "Cesty a řeka Eufrat jsou přeplněny těly mrtvých a ti, kdo přežili, jsou stejně odsouzeni k jisté smrti. Je to plán na vyhlazení celého arménského národa," napsal v srpnu 1915 The New York Times.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/genocida-armenu-dodnes-stepi-zapad-turci-jsou-prilis-cenny-spojenec-nez-aby-je-nekdo-drazdil-g9m-/kavarna.asp?c=A100428_234734_kavarna_chu

Aram byl fotografem a také to hrálo v jejich životě svou roli

Divadelní hra pojednává o propleteném osudu dvou, vlastně 3 sirotků v Americe, Arama, jeho mladinké ženy Sety přijíždějící do Ameriky "na inzerát" ze sirotčince a italského tuláka ulice Vincenta. O tom, jak genocida a Amerika poznamenala oba hlavní aktéry a jak nacházeli cestu k sobě a konečnému smíření se skutečnostmi a dopady minulosti, které prostě nešly jen tak zlomit přes koleno. Je to smutný příběh, ale takový "ze života". Nejsem příliš velký milovník divadla, ale tohle komorní drama mě vtáhlo do děje a s postavami jsem se po krátkém čase sžila, kromě hereckých výkonů byla podstatná i divadelní koncepce a hudba. Ta seděla. Na konci jsem se dojala a brečela. Jsme tu poněkolikáté  – počtvrté a vždy se mi tu líbilo. Tohle prostředí a kulturní nabídka mi u nás chybí.

Aram chtěl mít hodně dětí, chtěl jejich portréty zaplnit prázdné tváře svých drahých mrtvých na vystřižené fotografii, Seta však byla neplodná. A on stále nechtěl uvěřit.

hráli: Andrea Moličová, Aleš Dvořák a Václav Falta ml.

Závěrečná děkovačka. Nebylo z čeho vybírat, pár dalších fotek mám na rajčeti, ale není jich o moc víc než vidíte zde. Nechtěla jsem v průběhu hry fotit a rušit, kdybych natáhla ruku, sáhla bych si na herce, tak jsem byla blízko.

linkuj.cz vybrali.sme.sk