rozvedená bloguje

Vyznění knihy Škola malého stromu nezůstalo bez následku. Klid té knihy, samozřejmost konání, chápání jeden druhého a absence chaosu a rozervanosti mne přivedla k zamyšlení, jestli něco nedělám špatně. Do not mi nahrála i další věc ... nejednotnost výkladu zákona orgány a různými sdruženími včetně rozdílných názorů na moje šance v jisté věci, v níž jsem si dala odklad a nyní jsem se chtěla do ní znovu s vervou obout. A narazila jsem. Právě na ten nesoulad. Jako když je to načasováno. Snad ještě jeden pokus a tentokrát jdu do sebe já. Ano, musím použít stejný citát jako před týdnem ... když nejde mohamed k hoře musí hora k mohamedovi. A tak zkusím pohnout sama sebou než udělam další životní škrt. S výsledkem nejistým, však dopadem podobným následku dopadu tunguzského meteoritu.

O víkendu jsem se pokoušela překonat svoje stereotypy, neštěkat, neprudit, nevytáčet a bejt v klidu. Být vstřícnější. A nejvíc brát svůj "těžký život" s humorem – nejen venku, ale i uvnitř, a nadhledem. Nebát se. Žádný sebelitování....  Je neděle večer a já jsem zase sama. Přežili jsme a dávám si první bod. A ten druhý synovi. Bez mých mentorských připomínek najednou šlo i to s čím nešlo pohnout. Já vím, není vyhráno, ale aspoň se už netrápím. "Utopení doktora Mráčka" se odkládá.

linkuj.cz vybrali.sme.sk