rozvedená bloguje

Kdo by neznal Vladimíra Franze! Jenom ten, kdo ho ještě neviděl! Tento nepřehlédnutelný solitér vzezření  černého uličníka je prý umělecky tetován na každém kousíčku svého těla a jak mě maně napadá zda-li nemá vytetovaného na penisu čmeláka?! Ano,  tento umělec považuje i své tělo za malířské plátno.

Ale dosti žertů, tenhle pán ležérního vzezření, což se týká i jeho okatého oblečení v osobitém street stylu, což je móda mladistvých  tvářící se značně nenuceně, ale ta nenucenost stojí pěkný peníze! , je vážený umělec!  A ne ledajaký! Píše vážnou hudbu, dokonce symfonickou:

Vladimír Franz je autorem symfonické věty Radobýl (v pozadí)

A maluje, ne – on TVOŘÍ, olbřímí obrazy znázorňující paradoxy a ikony moderní doby současně, jak jsem postřehla!

Tento konceptuální umělec, ačkoli bychom mohli klidně říci i vizuální objekt – vystudoval sice práva a filozofii, ale vrhnul se na hudbu a výtvarné umění. V Česku i v zahraničí měl přes 200 úspěšných premiér. Mimo to přednáší na Divadelní a na Filmové fakultě Akademie múzických umění, v letech 1996–2000 byl předsedou Akademického senátu AMU a roku 2004 převzal z rukou prezidenta republiky titul profesor. Pan Franz rozhodně není profesorským sucharem a ani životním.

Ale přestože jsem si o něm přečetla mnohé,  slyšela sic jen náhodné úryvky z jeho děl, ale velmi dravé, o jeho hlubokém uměleckém ponoru mě přesvědčil  a podal důkaz on sám až dnes, kdy jsem si přečetla, jak niterně prociťuje ranní pořad PANORAMA na ČT2, a jaké asociace ho napadají! Jsem  konsternována! V tom dobrém slova smyslu!

A teď bych rád upozornil na geniální, leč stále nedoceněný film:  Panorama! Tak jako v Alšově či Smetanově Vlasti, defilují tu před námi v elementární monumentalitě uzlová místa Česka, ovšem v bezměrném bohatství náznaků výsostné filmařiny. „Černé údolí“ – protínající se diagonály lesů jako by prosily o jaderný výbuch, „Ovčárna“ – dlouhý nájezd kamery až k Petrovým kamenům a náhle… prudký obrat a následné zavrtání se do kosodřeviny pod vrcholkem Pradědu. Již nikdy totalita. Stop čarodějnickým procesům! „Pustevny“ – Plečnik či Jurkovič, kdo přestaví Pražský hrad“ Dilema Masarykovo. Dlouhá bloudění mlhou na „Černé hoře“ či „Ještědu“ nesou v sobě šílenství Trierovo, levitaci  Kubrickovy Vesmírné odyssey i melancholii Smrti v Benátkách. Zdánlivá monotónnost ukrývá lynchovskou past, kde „Lipno“ a „Malá Úpa“ usvědčují skutečné východisko díla – ďábelský „ Tanvaldský špičák“. Konečně vzpomeňme na práci s kamerou ne nepodobnou té z počátku Stalkera. Kdyby Tarkovskij žil, jeho poslední dílo by se jmenovalo Panorama… Prostor. Snímaný hned dvakrát, s nepatrným rozdílem. Je připraven. Tak vstupte a nešlapte si po štěstí.

Jistě není mezi vámi ani jeden, co by po předchozí ódě, nechtěl  pár dílů této nekonečné epopeje či  úchvatné vlastenecké ságy shlédnout.  Prosím vstupte.

A malý dodatek, Sejra nám dodal fotografie chalupy kde pan Franz tráví své chvíle tvůrčího zápasu nebo odpočinku po něm. Jeho chalupa tvoří pozadí na fotografiích snímaných kvůli úplně něčemu jinému!

linkuj.cz vybrali.sme.sk