rozvedená bloguje

Probudila jsem se o půl šesté, ale postel jsem opustila kolem osmé. Program blíže nespecifikuji. Po běžném nákupu jsem na zahradě posnídala dva černé rohlíky s máslem a půllitrem bílé kávy, těšila se krásným dopolednem, projížděla Lidovky a poté napsala jednu krátkou smuteční řeč. O půl jedenácté jsem měla totiž obřad. Sešli jsme se tentokrát na smutečce 3 řečníci. Já, starosta obce a jistý muž, po kterém jsem tuto společenskou živnost vlastně převzala. Nyní řečnil za muzikanty, mrtvý i on muzikanty jsouc. Dodnes tu „výměnu kádrů" pan Ká neskousl a na pozdrav ze slušnosti mi neodpovídá. Nikdy jsem ho obřadně mluvit neslyšela, ale pověst nelhala. Do projevu vskutku vkládal úryvky z písní. Jenže on je nedeklamoval, ale zpíval – to mi nikdo neřek´! Dnes dal „Volá-á trubky hlas, volá-á jednoho z nás..... „ velmi neobvyklý projev.
Po obřadu domů a lehká práce. Nevařila jsem, protože mám v lednici hodnotné zbytky. Bramboračku a nádivku. Takže jsem bez odkladu dosekala zahradu a rozhodla se pro utřídění papírů všeho druhu. Po akci „kuchyň" mi totiž zůstaly různé doklady, písemnosti, dopisy, výstřižky, seznamy, mapy apod. v jedné bedně a nechtělo se mi zatím do toho říznout. Ale dnes jsem na tohle přehrabování a třídění kupodivu dostala náladu. Nešlo to však dělat naráz, a tak jsem mezitím prováděla další činnosti, které nejsou moc vidět, ale udělat se musí. Také jsem dočetla knihu Věrnost od Pecháčkové. Je to lyrický vesnický román, který si čas od času znovu přečtu. Je mi milý. Ale nečetla jsem jen tento vesnický román, nýbrž jsem v písemnostech objevila můj dětský deník. Celý jsem ho přelouskala, narazila jsem na neuvěřitelné pasáže, vlastně jsou to docela podrobné zápisky denní činnosti apod. ... snad časem pro vaše pobavení něco zveřejním. Třeba jak jsme chodili do továrny celý měsíc marně pro opravené osové kříže. To se v deníčku vyskytuje asi 10x ... Snad to bylo něco technického nikoli sakrálního, když to bylo pro školu???
Třídění trvalo velmi dlouho, každý papír se musel přečíst a posoudit kam s ním, večer jsem však práci dodělala. Poslední hodinku při té už mechanické práci poslouchala Dědečkovu desku Prší nám do campari. Po poslechu ve mně zůstal dobrý pocit. Ten čas nebyl ztracený. Zítra si jim poslechnu znovu a budu pouze poslouchat a nic při tom nedělat.
Možná ráno vyrazím na nějaký pěší výlet, ale ještě nevím... Vlastně jsem přeskočila pátek, to musím ráno napravit. Byla jsem s Miladou v Letohradu na zahájení výstavy a mám spoustu dalších zážitků. Třeba jsem objevila jen tak mimochodem hrob vlastence F. L. Věka, tedy Heka.

linkuj.cz vybrali.sme.sk