rozvedená bloguje

Dnes ráno jsem konečně z velkou libostí ochutnala medové řezy, v pátek upečené, včera naplněné, dnes správně rozleželé. Pekla jsem ze dvou dávek, takže řez jsem skládala ze 4 placek a krém vyráběla z dvojité dávky, však nevyšel, a tak už z nouze použila na pomazání poslední nějakou chemickou věc od doktora OE, jmenuje se to krémová náplň vanilková a kromě prášku se použije už jen mléko a cukr. Je to velmi dobré a syté, polovinu výrobku jsem zamrazila, abychom se toho neujedli

Včera celý den a také noc pršelo a nefungoval nám od podvečera internet. Byla jsem v práci a dodělávala resty, vybrala siněkolik knih na přečtení a večer jsem zalezla do postele a testovala je. Milostný dopis klínovým písmem pravděpodobně číst nebudu, přijde mi přemírou intelektuálský, vadí mi to,  ale možná jsem přestřelila, po několika stránkách nechci neuváženě soudit, ještě ten první dojem ověřím. Zato Jana Šrámková Hruškadóttir! Přečetla jsem jí na jeden zátah.

Tato hubená kniha – vyprávění dívky Veroniky o jedné etapě svého života, kde, ať se děje cokoli, v podtextu stále tušíme jedno téma – nevyslovená, tušená (a nenaplněná), ale stále všudypřítomná láska ke staršímu muži, otci své přítelkyně, kterouž rodinu si ta osamělá introvertní dívka oblíbila a oni jí také vzali „za svou". Kniha, kde se toho zdánlivě moc neděje, a minulost se dovídáme z odboček do textu řemeslně zakomponovaných, mne opravdu chytla a zaujala. Autorka napsala na dnešní dobu příběh křehký a cudný (tento přívlastek je použit na přebalu a já s ním zcela souhlasím). Ač text „útlý", a zdánlivě seškrtaný na minimum, ještě by pár výmazů snesl. Je tam mnohdy zbytečně více než obvykle zdrávo sebeadoračních úvah, exhibicí, někdy i v dialogu. Občas "neživotně vykonstruované", mnohomluvné, však přečetla jsem se zaujetím a odpustila některé drobnosti tohoto typu, v rámci vyznění celku. A ten je podle mého gusta dobrý, dost dobrý. Možná se ta kniha bude zdát  studená, řemeslně zvládnutá bez náboje citu, vášně. Však taková je hlavní hrdinka a proto je taková i kniha. Smutné, ale pravdivé. Brodit se ve smutku a tušení marné naděje, nechtít jít přes mrtvoly, trpělivě čekat. Až do konce, trpkého konce, a ještě stále to čekání protahovat. Marně. Ta poloha je vylíčena velmi autenticky. Ach, jak ze života vím, že takto dlouho se kojit nadějemi viditelnými jen pod lupou je nesmyslné. A autorka u tohoto líčení setrvává.

Miluju Lidové noviny, hlavně ty sobotní. Přílohu Orientaci a Relax,  její redaktory a komentátory. Jestli máte možnost, ještě si sobotní lidovky kupte, tentokrat se opravdu povedly. Vyjímám texty s humorným podtextem Jiřího Peňáse – miluju jeho svodku Prach a broky a další, o dnešní hudbě se vždy  vynikajícím Pavlem Klusákem (tentokrát o nové desce The Suburb / Předměstí Arcade Fire (odkaz na "moji nehynoucí") a o obrácení Toma Jonese k bibli), Tomáš Němeček a jeho Nudná fakta o Kájínkovi (taky vás už ta masáž tak s prominutím sere?) též výběr z tisku Nač ještě knihovny,  jako dnes tak i jindy překvapí překladatel Jan Mattuš a jeho libůstky o kterých s takovým zaujetím vypráví a vysvětluje ta svá jazyková hlediska, a vynikající seriály Zdeňka Lukeše historika a architekta na různá témata z jeho ranku, která jsou jako čokoládové bonbonky ozdobou každého sobotního vydání Lidovek, tentokrát upozorňuje Pražáky na utajené uličky, zahrady a další skvosty staré Prahy. A texty Jáchyma Topola a radostí největší pro mne byl tentoktát rozhovor Jany Machalické s principálem krytového divadla Orfeus Radimem Vašinkou, kterého upřímně mám ráda. A abych nezapomněla na  rubriku Síla vzhledu, kde o svých oděvních a obecně lidských zvyklostech v tomto smyslu hovoří Petra Janíčková ( Na chalupě si užívám tepláky). Mám stejné názory jako ona a koketuji s myšlenkou pochlubit se i se svými kousky, z nichž některé mám tak dlouho a předlouho dokud je zcela neonosím, protože jsou všechny nadčasové a mám k nim vztah velmi důvěrný. Proto také z 95 % nakupuji v sekáči. zuzi

Ještě včerejší můra na chalupě u světla – Lišaj svízelový

linkuj.cz vybrali.sme.sk