rozvedená bloguje

Momentkou z vlaku si připomínám, co tu ještě chybí. Dvě cesty na Baldu (Goldbrunn). Zítra ...

Všechno je jinak ... a naději posledních dnů nahradil úšklebek sevřených rtů a a nechuť komunikovat, – ani sama se sebou ... umět tak brát život se stoickým klidem ...

Úryvek z rozhovoru s dirigentem Liborem Peškem z Lidovek, páteční přílohy minulého nebo už předminulého? týdne:

Já jsem asi jako každý člověk prošel během svých sedmdesáti šesti let zkoumáním všelijakých názorů na to, proč jsme tady a co to všechno znamená. A buddhismus mi vyhovuje hlavně proto, že to není náboženství, ale postoj k životu. Nesmírně tolerantní postoj, který nerozlišuje opozita. Dobro-zlo, černé-bílé, všecko bere jako součást jednoho celku. Najdou se lidé, kteří tvrdí, že je to amorální. Ale já si myslím, že to je nejblíž pravdě, protože nic na světě není jen takové, nebo jen makové, jedna věc se přelévá do druhé jako ve znaku pro taoismus. Dneska jsem už ale dospěl až do stadia, kterému se říká zen-buddhismus. Tam už člověk o věcech nefilozofuje, vůbec nic neposuzuje, ale bere život takový, jaký je. Jsem to, co jsem. Je to tak, jak to je. A teď u mě ještě na stará kolena přibyl takový pocit, že existují pásma existence, která nemůžeme našimi smysly zachytit, protože na to prostě nejsme vybaveni. Jen na okamžik se někdy stane, že se prostoupí s naší realitou. Můj syn je matematický fyzik. Nedávno jsem obdivoval, že se může na internet připojit bez drátů. A on mi řekl: „No uvědom si, že je to všude kolem nás. Akorát my to bez toho drátu nevidíme." To je přesně to, jak já to cítím.

Ještě odkaz za texty Jana Balabána v Respektu. Zaujal mne třeba  tento. Jeho texty jsou hutné a svou tíhou klesají k zemi.

linkuj.cz vybrali.sme.sk