rozvedená bloguje

První pořádný jarní výlet, kdy to bereme vážně a vyrážíme bez ohledů na své zimní pelešení na tříhodinovou pěší túru – se povedl!
Sraz u hřbitova v 11, lépe jít naprázdno a požitek z dobrého oběda si nechat na potom. Je jasné, že člověku vyhládne a po výkonu se nacpe, ale nenacpe se dvakrát: před a po. Nejlépe však zachovat střídmost, když se po zimě hubne, ale tentokrát se nezadařilo. Smaženému sýru se šunkou a hranolkům, podávaným na zvláštní přání mladýho, jsem prostě neodolala!
A tak jsme vyšly a s námi Miladin nerozlučný pes Spajky. Měla jsem sice foťák, ale příroda byla tak šedá a neveselá, že jsem ani jednou nepocítila potřebu něco zaznamenat na věčný časy.
Ale ten pohyb a milá společnost mi stačí! Vyplaví na chvíli všechny nepořádky z těla a mysli a nabije elánem nejméně na celý další týden. A pak je dobrý si pochod přírodou  zase zopakovat!
Jako obvykle jsme zamířily po neudržované prašné cestě zpevněné stavebním odpadem k rybníku pod Zbožnovem a loukou podél přítoku k lesu zvanému Malhošť. Je to tam po loňské vichřici smutný a břízy ještě neolistěné ... rychle ho přecházíme a úzkou polňačkou mezi dvěma lesy míříme k tomu druhému – k Borku. Procházíme starou zkratkou, kterou znají jen místní a po silnici kolem rybníka Hadince pod hrad Rychmburk . Miladu navádím na další zapomenutou stezku. Málokdo ji zná. Je takřka nepoužívaná, ale stále existuje! Začíná velmi nenápadně – musí se překročit přítok potoka, vpravo stranou od hlavní cesty vedoucí k brance v opevnění hradu. Však branka je nyní zavřena, a tak je výhodné znát právě tu zkratku podél nevýznamného bezejmenného přítoku protékajícího podhradím. Jinak se do vsi nedostanete nebo jen velmi krkolomně a vlastně si ani nedovedu představit tu okliku. Všude neprostupné, vysoké skály až k řece ... logicky je jasný, že jediné schůdné místo by mohlo být u toho přítoku, ale! Kdo má dnes na tyhle věci cit a přítoku trochu stranou  si všimne ... chodí se dnes spíše po značených turistických cestách – a že jich je čím dál tím víc!
Ve vsi další místní zkratkou vcházíme do takřečené Panské zahrady a hospůdka je otevřena, a tak posedíme venku s pivem a kafem a za chvíli nám je zima, ten vítr je docela protivný a pošmourno radosti z pěkného dne nepřidá... raději odcházíme zpět ale trochu jinak. Zezačátku po silnici a poté stejnou polní od lesa k lesu aopět  po silnici domů. Máme toho taktak.
Cestou jsme potkali jednoho člověka. Znám ho, ale nevěděla jsem, že má tu "minolovku" ... Oslovila jsem ho a on nám ukázal co vykopal. Mezi jiným minci z roku 1891 – 1 krejcar. Pán celkem nenápadný v životě, ale v tomto byl suverén až arogantní. Totiž naznačily jsme mu, že se nám to zlatokopectví nezamlouvá. Hmm, nemám opravdu pro tyhle věci pochopení, je to jen o něco jiné, než když se kradou patníky, smírčí kameny, křížky, ničí staré zídky a náhony apod ... věci, které jsou vidět a k této krajině patří. Je to exploatace kulturní krajiny. Když jsme na to narazili, projevila jsem se. Jsem v tomhle konzervativní a basta. zuzi

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk