rozvedená bloguje

Režie: John Hillcoat
Hrají: Charlize Theron, Viggo Mortensen a další
Hudba: Nick Cave a Warren Ellis

Film natočen podle knihy s názvem The Road (Cesta), která vyhrála Pulitzerovu cenu (prestižní americké žurnalistické a umělecké ocenění ), Cormaca McCarthyho (Tahle země není pro starý).

Film jsem viděla v neděli navečer a zanechal ve mně silný dojem, přesto nejsem nijak výrazně vzrušena; film vě mně vyvolal pocit melancholie,  bezútěšnosti a krásy jiného druhu.  Po celý dnešní den se k němu – k náhodně z podvědomí vyvolaným epizodám, co chvíli vracím a u té vzpomínky tiše prodlévám.
Film, pojednávající o pouti otce a syna, zpustošenou temnou krajinou bez života po jakési katastrofě, směrem k moři a dále na jih, se snad někomu může zdát dějově chudý, ale já ani na vteřinu neztratila pocit napětí smíšeného se smutkem, beznadějí a strachem. Vnímala jsem tento intimní příběh, kde pasáže zdánlivě nehybné střídaly chvíle napětí při setkání s různými lidmi, s neustále napjatou pozorností a obavou o osud hrdinů. Všichni chtěli přežít v tom chladnoucím světě, kde nebylo co jíst ... a mnozí se neštítili ničeho.

Příběh jsem vnímala jako celek – krajina, lidé, hudba, a drobné nesrovnalosti, které mě v tu chvíli hříšně občas napadly jsem v zájmu vyznění celého díla neřešila. Stát se může všechno. Zdánlivá monotónnost filmu mi nevadila, prohlubovala jeho vyznění. Kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? A co s námi udělá krajní situace? Zůstaneme těmi „správnými"?
Byla jsem moc ráda, že film skončil trochu barvotiskově a nezůstala ve mně pachuť smutku.
„Cesta" mě nadchla víc než „Avatar". zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk