rozvedená bloguje

Dnes jsem pracovala celý den pilně a soustředěna na několik úkolů, nestihla jsem ani přispět do knihovnického blogu, ač jsem téma měla nachystané. Zítra snad se záměr podaří uskutečnit, i když ten den příští bude nabit snad ještě více, neboť mě tam dopoledne budou zdržovat od poctivé knihovnické práce dva muži, každý s jiným záměrem. Ale všechno bude tak hrozně pracovní, že se na ně ani netěším, ač jisté malé rozptýlení od každodenní dětské společnosti pravděpodobně nastane!
Než jsem dnes odešla domů, řešili jsme s mým mnohaletým externím spolupracovníkem jisté potřeby, které brzy nastanou, a protože se zde na blogu vystřídá dost hostů, táži se, zda mezi vámi se nenachází spolehlivý hypnotizér nebo zda o někom takovém nevíte? Prosím zanechte mi neveřejný vzkaz. Děkuji.
Příběh:
Je to mnoho let zpátky, snad 10 i více, nevím a není proč ta léta počítat ...
Od malička jsem jezdila do lesa s babičkou a dědečkem na větve a na šišky. Nepamatuji se, ale maminka mi o tom vyprávěla. Ale vzpomínám si, že v mém mládí se ještě s vozejčkem na to roští do lesa jezdilo. Byla to každodenní činnost starých lidí a jsem přesvědčena, že je to bavilo – richtovat si dřevo na zimu a čistit tak les.
Jsem v tomhle dost tradiční a proto, když se naše rodina přestěhovala z paneláku a stala se rodinou baráčnickou, iniciovala jsem záhy též tyhle šiškové výpravy. Miluji zatopit a nacpat kotel šiškami. Oteplí se natotata.... Ovšem jezdilo se do lesa autem s přívěsným vozejčkem. Pak jsem se rozvedla a krátkou dobu po rozvodu s někým žila. Ten se mnou na šišky jezdil taky. Jednou šišky v zimě došly, a my jsme se rozhodli zajet do vzdáleného lesa, kde jsme na podzim pamatovali smrkových šišek závěje ... Víte, když se pracuje, tak je i v zimě teplo, a tak jsme se nijak moc nebalili a zajeli ležérně pozdě navečer na ono vytipované místo v Maštalích. Byl mráz, tak jsme zamířili nebojácně autem po tvrdé lesní cestě až hodně dozadu ... naložili kufr několika, spíš mnoha, pytli nasbíraných šišek a cestou zpět se to stalo. Prolomil se pod námi na cestě ledový krunýř a my jsme v té zakamuflované díře nadobro uvízli.
Nedalo se dělat v tu chvíli nic jiného, než auto zamknout, odejít domů a druhý den nepříjemnou situaci vyřešit. Jenže domů bylo 20 km převážně pustou krajinou a my jsme byli jen docela nalehko. Nedělala jsem si iluze, že nám dvěma bláznům někdo zastaví a sveze nás. Tak nezbývalo než vyrazit. Můj tehdejší společník mne překvapil. Navlékl mi v tom mrazivém počasí ještě navíc svoji oteplenou vestu, čapl mě za ruku a šlo se. Nejdříve prudký 2 km kopec lesem nahoru do vsi a pak už jen osamělá pouť mezi poli a lukami a krajem dvou vsí domů... Ten chlap byl hajzl, ale já mu ještě v tu dobu věřila a tahle cesta byla s ním tak milá. Celou čtyřhodinovou pouť domů mi povídal neúnavně zážitky z vojny a tak různě, aby nám to líp utíkalo ... vyjedli jsme si to prostě až do poslední kapky a skutečně ta dvě auta, nebo kolik nás jich míjelo, naše mávání ignorovala ... No, přežila jsem to taky a vlastně při té vztahové bídě tehdy to byl tuším jediný světlý zážitek toho nevydařeného poměru, po kterém dnes neštěkne ani pes ... zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk