rozvedená bloguje

Cítím nepatřičnost toho, stěžovat si na cokoli v této době, kdy kdesi umírají v sutinách svých domů tisíce lidí a ti živí přicházejí i o to poslední co jím ještě zbývá... o svoje končetiny, a v zemi vládne chaos, kterým se proplétá jak v pobořeném mraveništi armáda těch, kteří mohou a chtějí pomoci ... Těžko se mohu do této situace vžít a všechna trápení, zdánlivě vzdálená od toho rozvratu, se mi zdají k unesení a najednou vnímám jejich malichernost. Když nejde o život jde o hovno, mě napadá. Tato slova použil i autor Zapomenutých transportů Lukáš Přibyl a já si říkám spousta toho co prožívám, čím se trápím jde zatraceně dobře přežít. „Zatím" je dobře.
Včera jsem s někým hovořila na pevný a on ukončil hovor s tím, že se jde dojímat nad osudy lidí v Poště pro tebe. Napadlo mě, že se podívám taky a hned v úvodu Ester Janečková pronesla: „Cokoli dá ti osud, to snášej a zvítězíš nad ním." Vergilius. Nechápu to jako trpné snášení stavu, ale jako pokoru. Neužírat se a aktivně přijmout osud. Doufám a tuším, že všechno na světě má svůj smysl, svou příčinu, svůj následek. Dlouho jsem věřila, že osud mám ve svých rukou a co chci to mohu. Postupně ale slevuju. Dostavení se některých věci ... hlavně těch, které nejdou koupit, prostě neovlivním nebo to neumím. Neumím poprosit nebo co, aby se dostavila „ta" milost obdarování. Ale také mi ta absence TOHO čím dál méně vadí. Někdy mám pocit, že se ze mne stává nějakej poustevník uprostřed lidí nebo co ... :). zuzi

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk