rozvedená bloguje

Jsem děvče přizpůsobivé, a tak jsem si snadno zvykla na život jezevce. Takový poklidný. Je-li jezevec sám doma, nemusí nic a přece toho stihne poměrně dost. Protože se nemusí motat kolem toho druhého. Není to třeba tak významná starost nebo péče, ale co jezdí syn na víkendy domů, začala jsem opět vařit a péct. Pro jednoho mě to složitě vařit nebaví a kromě toho jsem tak nenáročná, že mi péče o můj žaludek nikterak podstatně nenarušovala časová harmonogram a stačilo mi vždy pojíst něco úplně jednoduchého.
Nyní se situace změnila a se synem si zase zvykáme na společný víkendový život. Vzájemně si vyhovět a neprudit. Po třech víkendech se začínám srovnávat a dokonce si myslím, že mně ten nový víkendový život svědčí. V baráčku není smutno a s mladým nemáme problém. A já jsem ožila a více sebou mrskám. Syn zdatně pomáhá a je ochoten ke kompromisu. Vím, není to nic stálého, ale já dopředu nemyslím a mám radost i z drobných úspěchů. Kterým ale nepřikládám žádnou váhu.
Dlouholetý kamarád, Brňák, – ten co jsme spolu viděli na Roháčích medvěda, dostal výpověď z práce, pořídil si Skype a jak mi dnes říkal, podle všeho si bude brzo richtovat vejminek u syna v Maštalích. Mám z toho fakt velkou radost, že budu mít velmi blízko další spřízněnou duši. Druhou. Ta první je Milada. ( Jinak těch „duší" mám o něco víc, ale nejsou „za dveřmi").
Řeknu vám jedno. Po těch zkušenostech, o kterých už ani nepíšu, jsem se postupně definitivně smířila s tím, že jednoho „člověka na všechno", to je přátelství a lásku tělesnou , nenajdu. Po mnohaleté praxi s tímto zvláštním modelem a současné snaze se z něho vymanit , zjišťuji, že dělám někde chybu. Možná bych měla začít od nuly. Ale vzhledem k jistým okolnostem, spojeným s prožitkem hadí síly, se toho svýho nedovedu vzdát. Je to silná droga. zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk