rozvedená bloguje

Tak na mě přišla krize. Krize marnosti ... Dostala jsem se do stavu otupělosti k literatuře ...

Poslední dvě knihy, od kterých jsem si tolik slibovala, mne otrávily. Hlavně Zábranský – Šternův pokus milovat. Jeho debutu "Slabost pro každou jinou pláž", který získal cenu Magnesia Litera 2007, jsem se snažila poctivě porozumět a objevit skryté poklady. Ale kniha byla psané tak hluboce a každá věta tak komplikovaná, že jsem se knihou prodírala jako džunglí, vracela se, znovu si prosekávala cestu, zastavovala, promýšlela, co chtěl autor těmi slovy říci, až jsem se zadrhla a dál to nešlo. Neplynulo to. Sice by se ta kniha dala číst jen tak nalehko a sledovat pouze děj, ale chtěla jsem si ji vychutnávat a porozumět. Ne, bylo to na mne příliš intelektuálsky studené a mohu-li použít to mnohoznačné slovo – postmoderní. Knihu prostupovala jakási snaha o vysokou kulturu a v pozadí jsem slyšela dýchat autora, který chtěl dát vědět o svém vytříbeném stylu. Uf... skončila jsem s tím a ta kniha ve veřejné knihovně nikoho neuchvátila, pokud vím, je stále stejně nepoužitá ... uznávám, že je tak nějak nějak moderní, má styl, nenapsal ji žádný blbec, ale číst se to nedá, snad někdo s větším rozhledem by mi sdělil -  o co jde ...  Kniha „Štern" měla prý být přístupnější, ale psal to jeden člověk, a tak je si to podobné, takové bezcitné, artistní, neosobní, intelektuálně vybroušené a narazila jsem tam na pornografii. Nemohu si pomoci, to mě ale otrávilo ještě víc. Alespoň zpestření, řekla jsem si, ale ono to taky nemělo žádnej rajc ... a tak jsem z tý nudy knihu definitivně odložila s tím, že se k ní vracet nebudu. ... Štern ty „věci" totiž popisuje jakoby se rýpal v jídle. Říkám si, čti Zuzi dál, je to apoteóza odcizení postmoderní doby, jdi s proudem, ... ale safra, není to Viewegh a je to safra také jiné než se dívat na nějaký obraz , obracet ho ze všech stran a hledat jeho smysl ... knihu musíš vysedět jako vejce a čekat až si na způsob vyjadřování autora zvykneš, přijdeš mu na chuť a mnohdy se v tom očekávání dočkáš konce a pořád NIC. Já to tentokrát nezvládla ... a vzdávám upřímně čest všem, kteří dotáhli román do poslední strany.
Dalším zklamáním pro mne byl nový překlad Haruki Murakamiho: Sputnik, má láska. Ta kniha mne vůbec nenadchla a od prvních stran jsem měla pocit, že je to slabý odvar mojí nejoblíbenější knihy Norské dřevo. Byla to uspěchaná variace na stejné téma. Nejsem literární kritik a neumím tak odborně srovnávat a uvažovat. Ale Norské dřevo bylo mnohem propracovanější a osoby životnější, kulisy barvitější, opar knihy tajemnější. Myslím, že překladem to není, je to předlohou. Autor vyrobil komerční variaci na osvědčené téma. Je mi to líto. Také prvky smyslnosti a lesbické erotiky, na které se od prvních listů čekalo :), nepůsobily na mne tak přirozeně jako v Norském dřevu, kde mi splývaly s doplňovaly děj. Otevřený konec mne nenadchnul  – použit motiv nenadálého a nevysvětlitelného zmizení jako v „Na jih od hranic, na západ od slunce" , ale zde nepůsobí na mne text tak věrohodně a magicky ... je to jakoby odbyté, už aby to bylo hotový a mohlo to jít do tisku.

Zamýšlela jsem se také nedávno nad „údělem" spisovatele. První kniha pravděpodobně z člověka vytryskne ... a ty další??? Je to také řemeslo, jako jiná práce, ale trochu zvláštní. Jiné než namalovat obraz. Ten tah musí být dlouhodobý a konstantní, chuť psát se musí stále udržovat jako rozkmitaná struna ... a každý spisovatel musí sám objevit jak na to. Někdo píše v osamění, jiný jezdí osvěžit mysl do ciziny, do jiného prostředí, mezi jiné lidi ... Někdo psát přestane... četla jsem, že Jáchym Topol už nový román nenapíše. Ale stále se živí psaním. Předtím v Respektu, nyní v obrozené Orientaci (kulturní to příloha sobotních Lidovek). Jsme malé pískoviště a kulturní redaktoři přelézají z jedné přílohy do druhé a je to tak nějak všechno trochu stejné. Kromě pátečních a sobotních Lidovek jsem si začala kupovat i páteční Hospodářské noviny s přílohou a Petrem Rolfem z Reflexu a ty páteční přílohy jsou jak dvojčata... rozhovory, příběh obyčejného člověka, vaření v kultivované formě, architektura, výstava a td ... Ale co když je ta chyba ve mně??? Jsem unavená z množství informací, které se na mne valí, jsem unavená ze stereotypu, který mne v tom smyslu provází a úkoly, které na sebe v tom smyslu kladu ... Televizi již vůbec nesleduji, ale jsem závislá na počítači a těch novinách, které jsem tenhle víkend jen zběžně bez zájmu přelétla a dala do sběru. Dám se asi přechodně na decentní sport a budu více chodit do přírody a dívat se jinam než na obrazovku počítače ... snad se mi to podaří. A asi by to chtělo i se zamilovat, co myslíte? ... zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk