rozvedená bloguje

Mám štěstí na lidi na hodný lidi v Praze. Včera na paní psychiatričku. Prostředí polikliniky ve Vršovicích nepůsobilo svou starobou, zašlostí a zanedbaností nikterak vlídně, ale těhotné ženy v čekárně a paní lékařka dojem pustoty a beznaděje úspěšně plašily.... Ne, nečekám mimino, to jen čekárna byla společná pro těhotné a "zákazníky" dětského a dorostového psychiatra... A po hodině rozhovoru na Prosek, zde též několik setkání a domluvy s Honzou ohledně praktických stránek existence, tedy o novém oblečení a botech a pak menší roztržka a zase vlakem s paní M. domů.

Mám ráda pardubické nádraží. V nové prodejně Relay si jako vždy prohlížím knihy. Zajímavá snůška knih. Krásné knihy pro děti i dospělé. Takové, co se asi moc dobře neprodávají, ale intelektuála a milovníka krásných knih jejich existence a soustředění v jednom společném prostoru zahřeje. Kdybych měla důvod a peníze, koupím všechny! Petr Nikl, Tereza Boučková ... nemohu si teď vybavit další, nesnažila jsem si je zapamatovat, jen jsem se kochala a přitom na chvíli zapomněla na novou skutečnost, kvůli které jsme jeli s paní M. do Prahy. Alespoň se už po delší době ví co a jak a proč a nemusí se divit, žehrat a zatracovat. Skutečnost není veselá, ale je to takové jaké to je a basta. Jiné to už nebude, ale když se bude chtít, nebude to „bolet" a dá se s tím slušně žít. O důvod víc, abych se přestala zabývat chimérami a živila plané naděje. Jsou tu lidí ke kterým pokrevně patřím a máme toho společného o hodně víc. Před dvěma týdny dcera vyslovila to, nač jsem podvědomě myslela mnohokrát i já- že se na svět dívám objektivem foťáku a věnuju víc pozornosti tomu co nemám než tomu co mám ... Tak nějak volně to připomíná citát „Život není to co chceme, ale to co máme".... A tak jsem zase zpátky u pardubického nádraží. Pobíhala tam dvě obrovská plyšová zvířata – po dvou chodící žlutý lev s korunkou a stejně chodící modrý slon a zastavovala v chůzi malé děti a jejich rodiče. Veselí mamutí plyšáci rozdávali malé modré plyšové slony a přívěsky s těmi modrými slony a nějaké tiskoviny. Stále jsem v tom neměla jasno, až když jsem viděla nálepku na slonově pozadí: České dráhy podporují lyžařské mistrovství světa v Liberci. To mi došlo, že ten lvíček je asi maskot mistrovství a modrý slon ztělesňuje české dráhy... ale proč nerozdávají dětem lvíčky, ale modrá slůňata??? Dozvěděla jsem se to náhodou z novin až dnes. Ale stejně tomu vůbec nerozumím ... cituji související úryvek:
Šampionát si rozvracet nedáme, pral se za akci proti nepřejícím novinářům (v souvislosti s trestními oznámeními včera ohlášenými Nejvyšším kontrolním úřadem) i premiér Mirek Topolánek. Nu, dostal za to maskota – lvíčka, jehož nesmějí organizátoři prodávat ani vyrábět. Asi proto, aby na tom náhodou nevydělávali.
Zde celý text
http://www.lidovky.cz/bravo-liberec-005-/ln_nazory.asp?c=A090213_081627_ln_nazory_val

.. kdo se v tom ale má vyznat ... myslela jsem, že novým maskotem českých drah je mravenec, a teď se do toho tady "sere" modrý slon? Snad nějaký úředník usoudil, že ke lvovi by lepší pasoval modrý slon než  Ferda mravenec??? České dráhy se čím dále tím více stávají celebritou :))), ale bohužel komfort jizdy se ne a ne vylepšit. Třeba z Rakouska jsem jela do Prahy mezinárodním rychlíkem Alois Negrelli a byly zde nasazeny snad 20-30 let staré hluboce omšelé a počmárané vozy s tou bordovou koženkou na sedačkách v kupátku, pamatujete pamětníci??? Snad aby si toho cestující považoval jako stylu RETRO, něco jako kdybychom jeli Orient Expresem! zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk