rozvedená bloguje

Odpočítávání jar
16. ledna 2009

Filozof a přírodovědec Stanislav Komárek (50) píše: teprve nedávno jsem zjistil, že vlastně provozuji biozahradnictví

Napětí mezi „prací" a „volnem", respektive „všedností" a „svátkem" je vlastně to, co činí život žitelným, tak jako třeba střídání spánku a bdění nebo hladu a sytosti. Proto na člověka působí tak zhoubně jak workoholismus, tak „věčný svátek" rentiérů a jejich smutných chudých příbuzných, nezaměstnaných.
Víkendy trávím na chalupě v Kardašově Řečici na Třeboňsku. Je to naše rodinné sídlo, jehož obvodové zdi stojí prý od roku 1814. Cesta tam trvá vlakem skoro tři hodiny. Cestování v olezlých a často přecpaných vlacích není žádná radost, ale dosud jsem od něj neodstoupil. Vzniká tak totiž týdně šest hodin času na čtení, které jako když se najdou – právě ty nejtlustší svazky své knihovny jsem přelouskal na sociálních polopouštích ČD.
Venkovské latifundium pro mne představuje to „bytostně jiné" oproti pražskému způsobu fungování. Záměrně je udržuji jako skanzen ve stavu, jak je praděd v roce 1925 zmodernizoval zavedením elektrického proudu a stavbou patentní vyzděné žumpy. U sousedů vzbuzuje má zahrada rozpaky a podiv: nikde bazén, krb ani kempingový nábytek, trávník se seče nejvýš dvakrát do roka, listí se nehrabe – to v lese ostatně taky nikdo nedělá. Když jsem nedávno viděl jakési webové stránky o šetrném biozahradnictví, zjistil jsem, že je provozuji už dávno.
Pod stromy tam roste – s minimální až žádnou péčí – asi dvě stě padesát druhů květin, z části z blízkého okolí, z části přivezených z cest. Čím jsem starší, tím raději mám rostliny a tím raději mám jaro. Na každé nové se už nedočkavě těším, věda, že jejich zásoba je omezená a každoročně z ní jedno ubude. Na světě mne v podstatě nejvíc mrzí, že i kdyby za hrobem byl nějaký jiný svět, jara v mém domečku tam budou věru těžko. Nevím proč, ale mívám někdy pocit, že jednou umřu někdy v předjaří s tísnivým dojmem, že to, co brzy venku nastane, už nebude pro mne. Na biozahradě je i spousta zvířat a zvířátek – z těch velkých mám nejradši kuny a zdivočelé kočky, nikdy je nekrmím, ale vždy je rád vidím: jedna černá kočka tam žije už šestý rok, každé léto vzorně odchová koťata. Z těch malých mám nejraději čmeláky a plže. Pro čmeláky jsem vysadil jejich oblíbené rostliny, plicníky a ostrožky, a těší mne přihlížet, jak jim chutná. Pro ty druhé nechávám ležet posečenou trávu a další rostlinné zbytky. Jsou takoví tišší, neukvapení, ideální kamarádi k meditacím. Mám plže rád.

zdroj zde

Tak ahój! Vaše zuzi! (ještě ráno se tu otočím a pak už dlouho NIC)(dnes jsem se tedy také ozvala na tu zmíněnou křivdu, jak jsem ji chápala, ale dočkala jsem se jen nekonstruktivní tahanice ... nemám ráda takové vyhýbavé jednání a zástupné argumenty, závěr: mám prý být v klidu a dočkat času .... pokračování za týden. zuzi) 

linkuj.cz vybrali.sme.sk