rozvedená bloguje

Hle – někdy se nevidíme půlroku, rok, a nyní po dva týdny dvakrát za sebou. Aleš měl jízdu do Brna a druhý den zrána musel být v Šumperku. No a zuzi je na půli cesty, a tak je tu příležitost zastavit se, prohodit pár slov, nahrát nenahraný antivir a tak podobně. Tak jsem pořádně vytopila baráček, připravila nějaký vegetariánský dobrůtky, tedy sýrový jednohubky, převlékla peřiny a těšila se, že A. tu setrvá o něco déle než minule.

Naklizený bylo, teplo také, pustila jsem se tedy do plnění vánočního cukroví, a tak mě Aleš zastihl v plném pracovním nasazení. Cukroví mu zavonělo pod nos a hned chtěl ochutnávat. Kuchařky to nemají rády, ale zuzi ráda byla. Kdoví kdy se zase uvidíme....
Zbaštil i jednohubky a omluvil se, že by si ještě něco dodělal na počítači, a tak jsme v tý vytopený kuchyni pracovali každý na svým. Já plnila linecká kolečka domácí rybízovou marmeládou, on se uvelebil do ušáku a nohy si položil na nahřátou horní desku akumulaček, rozevřel notebook a jen se mu prsty míhaly. Prostě taková malá domácí pohoda. Občas jsme prohodili nějaký slovo, slovně se pošťouchli a věnovali se tomu svýmu úkolu. Později se A. přesunul na kanape a přerušované mlčení pokračovalo. Není mlčení jako mlčení. Tohle mlčení bylo moc pěkný a vyvolávalo atmosféru porozumění beze slov a iluzi domácí poklidné pohody... a v tom duchu se neslo i celé naše setkání. Později jsme nečekaně sklouzli i do hovoru důvěrnějšího, i to bylo pro mne překvapením. A. není tak sdílný jako zuzi.... Šli jsme spát a než jsem se ještě otočila a vypnula počítač, Aleš byl v limbu. Moc jsme toho nenaspali... Budík jsem nařídila na 4.40 a muselo se hned vstát a odjet. Bez rezervy. A tak skončil jeden nevšední obyčejný den ... zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk