rozvedená bloguje

Poslední týdny jsem nekontrolovaně hysterická, když se jedná o Honzu. Dvakrát jsem odmítla společný víkend, protože mám ještě plnou hlavu toho posledního. Ne a ne se spolu srovnat. Po příjezdu nával nejhrubšího hulvátství a hlášek, které mají cíl zraňovat do živého. Po skoro uskutečněném telefonátu odvolávajícím jeho návštěvu se na chvíli situace uklidní. Jenže to je jen takové jako. Neustále máme spory o peníze. Bejvalej manžel z tohoto koloběhu vypadl, já nejsem bezedná studna. on je líný si přivydělat. Konečně se ale rozhoupal a kreslí prý podle Plickovy knihy perokresby Prahy, které se dál používají k výrobě matric. Neukázal mi je, leč s knihou domů přijel. To mi udělalo sice radost, ale není to výdělek stálý ... Kdybych zde popisovala naše dohadování o peníze, tedy kapesné, to byste se divili ... přijdu si už jak baba hokynářka a k tomu ještě ty moje hysterie. Jsem si sama protivná a je mi jasný, že jsem skoro nesnesitelná svými výlevy i těm, co mi pomáhají. Tedy lidem v ústavu. a dceři. Též na maminku se útrhuji, ač mi tak pomáhá ...  Zařekla jsem se, že si už nebudu stěžovat a konečně sepíšu nějaké „artikule" jak si naše soužití představuji, aby bylo ucházející, ale nejsem schopna se do toho pustit. Jsem  unavená, prázdná, začíná mi docházet elán a valem ubývá pocitu nadějných vyhlídek. .... Dvakrát se během měsíce stalo, že jsem dostala falešnou hlášku, že Honza utekl (jednou ale utekl doopravdy). Ta poslední přišla právě před hodinou. Už nejsem tak klidná jako dříve, hned se zfamfrním a volám a plácám páté přes deváté. Jsem otupělá, ale jak přijde podnět, ztrácím zdravý rozuim a reaguji podrážděně a zmatkovitě... Začína na mě doléhat blízkost rozhodnutí Jak dál. Koncem srpna končí rok prodlouženého pobytu v ústavu a zbývají 2 roky učení na soukromé škole uměleckých řemesel. Je možnost zůstat na Klíčově po dobu studia, ale to Honza odmítá. Další variantu skýtá chráněné bydlení anebo obyčejný internát. Nebudu na to myslet dopředu, možná právě prožívám poslední relativně klidný půlrok... nějak bylo, nějak bude. Jsem připravena na všechny varianty. Zůstala jsem na ty starosti sama, tak to chodí ... ale já se vzchopím...
A díky, díky, že jsem tu ... někteří vzdálení, a přece mi blízcí, mají také své starosti a jejich odvaha se jim nepoddat, nedat se, mi pomáhá  ...  zuzi

PS

Nechci aby ten text vyzněl pesimisticky, ještě stále jsou tu i nemalé radost! Pražáci si přijedou pro rámečky a dostala jsem krásný dárek ... mozaiku. Mozaiku velmi pečlivě sestavenou z devíti fotografií... jestli její autor (ten co si myslí, že v bílým roláku vypadá jak Bodie...) dovolí, uvidíte ji. Znáte to .... jsou tu jisté zábrany ... už předevčírem, u „Vašinkových básniček", jsem měla pocit, že bych si je raději měla nechat „sobecky" pro sebe ... ale nevydržela jsem a dostala nakonec od pana principála svolení....  a o víkendu možná bude r...... (víte co :)))

linkuj.cz vybrali.sme.sk