rozvedená bloguje

 Někdo dostává kytky od milence. Já od občas od mrtvého a včera od dvou sester (nejsou to ty od Tří sester < lll >), že chodí rády do knihovny.

A rozkvetla třetí gazánie. Je jednoduchá, nemá stříbrné listy jako obě předchozí, ale zato má celý květ sytě žlutou barvu. Asi jako žloutek od slepice co žere zelený.

A možná už zítra vykvete netřesk.

Již několik dní zde panovalo nehnuté a spalující vedro. Někteří starší lidé to počasí pojmenovávají slovem pečák – pečáky. A ne a ne to prasknout. Až včera. Sedím u okna otevřeného do zahrady, ale nevidím moc dobře oblohu. To mi nevadí, za ty roky bydlení v zahradě jsem se naučila rozeznávat a hlavně vnímat atmosféru ovzduší. Je to komplex jednotlivostí tvořících celek. Zpěv ptáků, světlo a odstín ovzduší, vítr, nehnuté ticho, to vše tvoří náladu prostředí, která leckdy cosi předznamenává. Včera jsem u toho okna psala soustředě e-mail, když jsem si najednou uvědomila pocit napjatého ticha. Vzhlédnu do zahrady a nedá mi to. Zakončuji zprávu a jdu si tu atmosféru vychutnat. Zahrada ztichla, zelené odstíny ztmavly do červena, vzduch zhoustl očekáváním a všude je v tom napjatém klidu před bouří cítit jistou nedočkavost a obavy. Už.... Přišlo to náhle. Něž jsem stačila doběhnout za roh do dveří, byla jsem mokrá na kost a nedokázala identifikovat směr větru. Útočil ze všech stran. Musela jsem zabouchnout i úzkou ventilačku nad vchodovými dveřmi a malé okno v koupelně. Vítr a déšť se draly dovnitř nečekanými směry a neustálé poryvy větru byly neobvykle silné. Sedla jsem si znovu k oknu do zahrady a pozorovala tu divočinu. Měla jsem strach, protože vzrostlé stromy neustále vlály jak mokré prádlo ve větru. Bylo to hrůzostrašné divadlo, které ale současně přitahovalo svou živelností. Mám štěstí, že jsem ze všech stran chráněna vysokými budovami. Zvykla jsem si na tu malou jistotu a počítám s ní. Ale stejně si ten pocit hrůzy ze řádění nevyzpytatelných živlů prožívám. – Jak rychle to přišlo, tak to i skončilo. Je po dešti a vítr se také utišil.

Jdu se podívat na tu spoušť. Z kůlny mi vítr odnesl jeden plát vlnitého plechu a všude po trávníku se válejí větve. Obloha je žlutá a všechno je dožluta ale do tmava a vzadu, na konci zahrady, vysvitlo slunce a ozářilo do citrónova sousedův ořešák.

Ostré světlo, projasněná atmosféra... Ještě dlouho jsem byla venku. Dokud se úplně nesetmělo.
Ráno ještě trval výpadek elektrického proudu a internet se rozběhl až kolem půl desáté. Ale vyhráno nebylo. Kolísavý proud nám neustále bořil automatizovaný knihovnický systém a nakonec na to musel přijít technik. Ale postupně se život zase zklidnil a nyní už je opět všechno při starém. Ptáci zpívají, začínají lítat můry a stmívá se.

A dny se pomalu krátí. ... a na trávníku u knihovny se povalují vršky všech tří stříbrných smrků ... zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk