rozvedená bloguje

A je tu Hrádek nad Nisou ... na cestě jsem od čtyř hodin... a jako rozcvičku jsem si ráno hodinu zapochodovala. No, docela stylový úvod k akci, při které bude asistovat tank T34. No prostě vojna není kojná! Chceš zuzi něco zažít? No, tak pro to musíš taky něco udělat! Nejede ti první ranní vlak? Tak si nějak pomoz, ty na to máš – povzbuzovala jsem se (kde jsem jenom tuhle hlášku slyšela?)!!!! A možná jsem se opravdu měla nasoukat do těch maskáčů, jak jsem měla v plánu. Jenže od loňska se srazily, a tak volím alespoň neutrální barvy hnědá, černá, khaki. Předpokládám totiž, že když už pan Otakar něco pořádá, tak to bude ve velkém stylu.
Do Kolory vcházím společně s náhodnou spolucestující. Dělá se trochu záhadnou, na přímý dotaz uvádí, že je něco takového jako sběratelka medailí. To mě tedy překvapilo a nedovedu si pod tím představit vůbec nic.
A jsme zde. Shluk lidí a za nimi ojetý tank. Na jeho vrcholku stojí muž, opírá se o hlaveň, mlčí a pozoruje okolí a zatím se nic neděje. Jsem ráda, že jdu včas. Domnívám se, že muž na tanku je Otakar Dušek, ale jista si nejsem, neosvěžila jsem si jeho podobu známou mi pouze z jediného portrétu Petra Jedináka. Hmmm, díváme se sobě do očí a on mírně pokyne hlavou. Opětuji pozdrav a vmísím se do hloučku. Líbí se mi tu. U vchodu do areálu krásná omšelá opuštěná vila, v pozadí zanedbaná zahrada a neudržované industriální objekty. Myslela jsem si, že by tu mohla být polní kuchyně a guláš. A kuchyně tu opravdu je a u ní bizardní figurka muže ve starém vojenském overalu. A teď jsem tedy tu i já a právě se začíná. Otakar Dušek se přestává ležérně opírat o hlaveň, rozevírá desky a přednáší nám o bitvě u Kurska. Vžívám se do toho vyprávění a uvědomuji si současnou vizualizaci textu. Chvíli mne z té bezútěšné představy mrazí. Z té změti tanků a boje muže proti muži... Vracím se do reality. Otakar už nás seznamuje lehkým tónem se svým projektem a vypadá to trochu, že si sám není jistý výsledkem. No, páni, trochu mě polekal! Představuje nám své spolupracovníky a mecenášku. Do houfu je přizván je i vydavač menáže – ve várnice však není guláš, ale boršč – prý pochybné kvality nazvaný operativně eintopfem. Nyní nastává veselá chvilka. K tomuto muži přiběhl pes a rázem je pozornost všech fotografů upřena na tuto humornou dvojici....
Ale my tu nejsme pro zábavu. Bude se pracovat! Chci být u toho, a tak se ocitám přímo v centru dění u pásu tanku. Fascinuje mě všechno co je kolem mne, je to improvizace, pomůcky a výrobní prostředky jsou kousek ode mne na zemi, všude se pletou lidé, děti a do toho pojíždí tank. Jen tak trochu, aby tu medaili úplně nerozjezdil. Otakar jako regulovčík vpředu diriguje tank, jen mě mrzí že si někde zapomněl červený praporek, a do toho majestátní ruský chorál. Jsem z toho chaosu rozrušena a cvakám a cvakám. Atmosféra mě plně pohltila. Vtom se Otakar nečekaně otáčí, podává mi ruku a představuje se. Ani se nedivím a říkám, že jsem Zuzi. On opáčí že ví, že mne poznal podle fotky. Tohle se mnou ale už hnulo. Docela milé. Jsem ráda, že jsme se potkali. Já sama bych se poznat asi nenechala, byl tam takový mumraj a on musel pracovat a soustředit se, nechtěla jsem ho vyrušovat. A taky jsem plachá. Ale možná jedna dvě tři Stoličné a bylo by mi to jedno. Šla bych přes mrtvoly. Známe svoje Pappenheimské... :o).
A tak se pracovalo ... nejdříve na zkoušku duralový hranol, a pak už naostro stříbro. První kousek je hotov. Nejdříve přejíždí tankový pás podložený hranol – revers medaile tvoří syrový otisk tankového pásu a pak avers – matrice a hranol spolu s podložkou připevní šrouby k tankovému pásu – využívají se otvory sloužící pro připnutí přídatných pásů s hroty do bahnitého terénu. A pak se popojede. Fotky jsou zde.
Otakar Dušek je rád, že se první kousek vydařil a tak se nechává fotit i s tou medailí a pak se také křtí. Vypadá to, že se s tím ani nepočítalo, že je to také nepřipravená akce. Milá paní mecenáška polévá první medaili vodkou z plastového kalíšku, který je mi tak dobře znám z nedávné akce Vltava tour 2008. ...
A pak už se zcela uvolním a jdu si trochu užívat. Nejdříve si dávám vodku a pak zamířím k polní kuchyni. Pan XY se mi představuje a chvíli si povídáme. Je bezprostřední a má radost, že se tu něco děje a že může být trošku důležitý a užitečný. Ochutnávám boršč a ptám se kdo ho vařil. On se rázně od toho pokrmu distancuje a říká, že si ho včera sami přivezli z Prahy! Hmmm, vařím taky boršč, ale jinak. Tohle je pravděpodobně frontová verze, dobrý nápad! Baví mě vynalézavost hostů, kteří jedí na nákladní rampě jako v bufetu na stojáka...
Móc dobrá akce.... Cítím se zcela uvolněně, ale čas nepostojí naopak když je práce a zábava v plném proudu člověk ani neví jak to uteče. Je čas opustit lokalitu Hrádek – Kolora a provést plánovaný odsun do lokality Skuteč. Podání ruky, pár slov s Otakarem Duškem a zase domů ...
Někdy nastanou v životě situace, stavy, kterým říkáme pohnutí. Člověka nevýslovně nadchnou, naplní pocitem štěstí, hrdosti, uvedou ho do vytržení. Chceme-li tyto okamžiky vyjádřit, nějak popsat, neměli bychom se bát patosu, i když se to dnes moc nenosí. Mám ráda medaile Otakara Duška. Prostupuje je tak silně osobnost svého zaujatého tvůrce a současně slouží svému účelu. Oslavě té věci. Neobvyklý nápad. čistota provedení, přesnost.... dokonalost. Jsou to v jistém smyslu posvátné předměty, dotýkané relikvie, a mají svůj vnitřní svět. Zuzi -a pár momentek.... No, závěrem a bych dodala, že jsem ráda, že Otakar Dušek existuje.

Zde zvukový záznam Otakara Duška z ledna 2008 z veřejného slyšení – akce Vyhlášení grantů hl. m. Prahy v oblasti kultury a umění na rok 2008 – vyhledejte si jeho jméno

Zde - rozhovor s Otakarem Duškem

Vidím tank a shluk lidí. Jsem tu dobře.

haf haf ... už je tady a všichni jihnou ...

... jen si tak postát na tanku a opírat se o hlavěň... paráda ...

Vedoucí obsluhy polní kuchyně

nepovedená fotka, ale vidíte ty fanoušky na střeše?

akce křest – momentka

akce křest – momentka

akce křest – momentka

IMPROVIZOVANÝ BUFET

linkuj.cz vybrali.sme.sk