rozvedená bloguje

V tomhle domku se zahradou žiju asi deset let.

Když nejsem doma, zahrada si žije svým životem. Člověk si na prostředí kde žije zvykne a třeba už určité věci ani nevnímá.... Někdy se ale stane, že je to jinak. Mimovolně a náhle se dostaví intenzivní pocit, který vychází z atmosféry té předcházející chvíle. To se mi stalo dnes.
Rozhodla jsem se včera, že dnes nepůjdu do práce. Zabalím a odešlu Zorce balík a vyřídím pár záležitostí ve městě. A zbude ještě dost času na zahradu. Stále je tam co dělat. Ale nechtěla jsem si nechat ujít besedu s druháky, tak jsem od osmi do deseti v práci byla. Kráčím těch pár desítek metrů domů a myslím na tu třídu, která se na první pohled vyvedla! Otevírám branku a vyrušila jsem trojici vrabců,která se popelila v nezalitém záhonu. Připomněla jsem si malou roztomilou epizodu ze včerejška, kdy jsem se kolem poledne stavila doma a přistihla milující se vrabce. Vlastně jsem tyhle drobné ptáky při TOM měla možnost sledovat poprvé. Nijak se nenechali v tu chvíli rušit, ale bylo to stejně krátké... A najednou se to stalo. Slunce svítilo a vrhalo na zahradu dlouhé stíny a já si náhle přišla, že vstupuji do cizího teritoria. Sice známého, ale tím že jsem přišla nečekaně dopoledne, cítím se zde jako vetřelec. Tady zuzi nemáš co pohledávat. Jako když protrhávám neviditelnou bariéru a narušuji svět kam nepatřím. Zvláštní pocit. Naplňuje mě to ale štěstím a jdu se rovnou od branky projít po zahradě. U rybízu se vyhřejvá cizí rezatá kočka a musím udělat kšc, aby se milostivě zvedla. Pokračuje k domu a  zaléhá u břečťanu. Mám ráda, když je tráva čerstvě osekaná, záhony vypleté a kvetoucí. Zahrada je něco jiného než les, Ale mám ráda obojí. Divočinu i pěstěnou zahradu. Vracím se pro foťák a chci zachytit tu chvíli. Stejně se to nepodaří a když prohlížím ty fotky vidím, že fotím čím dál hůř. Já snad neumím zaostřit!

Pohled od branky do zahrady.

Postupuji dál. Některé kytky mají tam málo času na to, aby rozkvetly, a tak se naučily neotálet. Říká se to o horských květinách. Já ten jev pozoruji běžně u sedmikrásek. V sobotu jsem posekala a ve středu už zase kvetou.

Konec zahrady, fotka nic moc, ale vnímáte tu atmosféru? Hmmm, to bych toho asi po vás chtěla nějak moc.... :o)

Část zahrady za domem. Zde sousedím se zahradou městského muzea a co nevidět zde bude vysoký kamenný plot. Vznikne za ním expozice místního lomařství. Mám ráda neuzavřenou zahradu, volný výhled do okolí, ale tohle bude příjemná změna. Získám z jedné strany trochu intimity. Docela se na to těším, ale jedna strana úplně stačí. Mít celou zahradu s vysokým neproniknutelným plotem, přišla bych si jak ve vězení.

Někdy dělám nevysvětlitelné věci. Osázela jsem pět misek na určených na hřbitov, ač máme jen jeden malý hrob. Babička bude mít dilema kterou misku vybrat. Jedna je dokonce s malým tisem. Kosáci žerou plody  a občas někde naleznu pod keřem zakořeněný malý stromek nebo keř. Nejčastěji mahönii – tenhle tis je výjímkou. zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk