rozvedená bloguje

Ráno dávalo naději slunečného dne, a tak jsem se rychle rozhodla změnit plány a místo veselého domácího polehávání jsem vyrazila vlakem do okresního města. Už dlouho jsem měla v plánu si tam v jednom malém krámku koupit nový deštník. Dostala jsem sice od kolegyň k narozeninám deštníky čtyři – 3 skládací a jeden vystřelovací štrapační, ale bohužel zvolily špatnou taktiku. Místo jednoho pořádného 4 od asijských prodejců, a tak po půlroce nemám nic. Tedy 3 už nejsou vůbec a tomu „festovnějšímu" už taky chybí kdejaký bazmek a když se s ním ukážu, tak mi tedy reklamu nedělá...

A také jsem potřebovala vyrovnat dluh za grafické práce, tedy koupit za tu plánovanou sumu knihy do knihovny. Neboť jak pravil grafik: ať za to koupím knihy. Zajímavý nákup ... těch peněz, přestože částka pro mne není zanedbatelná, vůbec nelituji ba naopak, mám docela dobrý pocit a hlavně – jeden rest co mě trápil, bude srovnán!
A tak v Chrudimi nejprve rituál koupi deštníku. Stejné jako když jsme vybíraly brýle. S prodavačkou roztahujeme deštníky, uvažujeme a nedovedu se rozhodnout. Žádný mne totiž barevně ani desénem nezaujal. Rozhodla jsem se jen pro technické řešení – větší počet drátů, deštník vypadá trošku jako ty japonské papírové deštníčky, tedy jen tím množstvím drátů, ale ta paráda nic moc. Chci něco jednoduchého a výrazného. Deštníky se vrší, vytahují z výlohy a nakonec se přináší jeden zezadu a prodavačka se usmívá, že to bude určitě ono. A je. Jednoduchý černý deštník a výrazná kostkovaná bordura. Ten beru.

Potom hodina vybírání knih v Pohodovém knihkupectví – nakoupila jsem zatím zhruba jen za polovinu částky, kterou jsem chtěla grafikovi věnovat. A neměli komiks Pod dekou. Ten si přál koupit grafik. Ale ještě je k dostání v nakladatelství, dívala jsem se a zakoupím titul přes internet.

Hezká práce – vybírat knížky. Koupila jsem si je tak trochu i pro sebe. Hledím na krásu knihy a ilustrace. Kromě jiných hledisek. Musím všechno sladit a nakonec i 4 knihy vyloučit, abych se dostala domů a měla nějakou finanční rezervu.

Mám ještě hodinu a půl času než přijede autobus k nemocnici, tak jdu mezi lidi. Mám to promyšleno. V Hypernově si koupím noviny a půjdu si dát v asijském bistru něco k jídlu. Sednu si zády ke skleněné stěně a budu pozorovat lidi. A tak se také stalo. Oběd – hranolky a smažený sýr, kolu, do sebe soukám skoro hodinu, nějak mi to nejde po té nemoci, ale právě tohle mi vůbec nevadí. Proto jsem tu. Nejsem sama. zuzi

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk