rozvedená bloguje

Tak už táhnu druhý týden doma a pomalu se dostávám do kondice, ale stejně, jsem zatím jak na vodě a mozek se vůbec nesnaží a nechce se mu myslet a relaxuje si a vyžaduje klid a přátelské zacházení. Žaludek stále baží po bílých jogurtech s nalámaným banánem nebo jahodami, tvarohu, černým pečivu a vývaru a na nějaká složitější jídla není vůbec zvědavej. Dnes ale dostal nenadále chuť na hořkou čokoládu s lískovými oříšky. Tak to mu přišlo k chuti....
Celkem nic zvláštního nedělám, jen se udržuji a něco si čtu. Ale mírně. Měla jsem doma knihu Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj. Máme ji v knihovně delší dobu, ale jak jsem si všimla, nikdo jí pravděpodobně ještě nedočetl, je jako nová. Ani já jsem ji nedokázala přečíst. Je to divný, takový umělohmotný a nemá to žádnou barvu, chuť. Vlastně je mi z té knihy nějak blivno, ale je mi současně úplně lhostejná, přestože si autorka dala jistě velkou práci, aby to celé mělo styl. Je to šedá bezvýrazná kniha s nádechem periferní hrubé vulgarity a jsem z toho čtení znechucená, ale je to jen nepodstatný pocit. Žádné výraznější emoce ve mně nevyvolává... Před chvílí jsem si došla, abych si spravila chuť, pro výtvarně krásnou dětskou knihu Violy Fischerové (*1935): O Dorotce a psovi Ukšukovi, ilustrovanou Pavlínou Řezníčkovou (vyd. Meander). Shodou okolností vyšel včera v Lidovkách s autorkou otevřený a fascinující rozhovor: Dürrenmatt byl velmi trpělivý - tedy osudy této ženy byly a jsou fascinující. A její pozdní láska mi asociuje pozdní lásku básníka Jiřího Kuběny, dříve kastelána na Bítově (kdysi dokument v TV) ... stáří a mládí...
No, ještě pár postřehů. Dostala jsem sms velikonoční přání a nevěděla od koho, přestože ten muž se řádně podepsal. Později jsem si vzpomněla ... cestovali jsme spolu vlakem do Budějic a chtěl se se mnou sejít. Telefonoval mi už na Valentýna, ale není to má druhá půlka, vůbec na něho nemyslím, tak nevím co s tím. Chci se zachovat slušně, ale současně vím, že nemá smysl se scházet... jsem jiná než se domnívá.
*** Protože mám některé staré resty, které mne trápí, rozhodla jsem se vyřešit ten nejvýraznější, pro který jsem se dlouho trápila. Jeden výborný grafik pro mne udělat 4 barevné terče jako symboly věkových kategorií knih v dětském oddělení. Peníze ví že nemáme, máme dát co chceme, až bude. Odvedl precizní práci, prezentuji ji i na webu naší knihovny. Ale vedoucí se stavěla k odměně jako že nee. Odsouvala jsem tu záležitost, až už mi bylo tak trapně, že jsem se nedovedla ozvat a přitom mne to trápilo. Nyní po té zdravotní hraniční události jsem se rozhodla rázně – 3000 Kč dám ze svého a už se nebudu trápit. Kontaktovala jsem dnes toho mladého muže a on mi sdělil, ať za ty peníze koupím knihy a hlavně komiksy a hlavně komiks „Pod peřinou" pro děti. Jakou mi udělal dnes radost! Vyprosím si zítra na sobotu vycházku a vyjedu nakupovat knihy. Zuzi a Bohdan, dva malí mecenáši, budou mít radost J

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk