rozvedená bloguje

Už jsem zmiňovala, že jsme se letos toulali hodně po vesnicích. Cesta nás zavedla do obce Rybníček, kde otec sochaře Stanislava Malého na popud faráře Říhy, vytepal svůj druhý kříž zde, v okolí Nových Hradů (CR).

Kříž stojí na pozemku pana Havlíčka a jeden domorodec, který sekal zrovna na zahradě trávu, nám vážně sdělil, že prý onen pán má v kupní smlouvě věcné břemeno o význačných církevních svátcích pod křížem rozsvěcet světlo. Mně to přišlo úplně normální, ale sochař SM se té informaci smál a říkal, že by pan Havlíček svítil stejně, břemeno nebřemeno. Tak vážně nevím ...

Osada Rybníček. Vpravo od silnice malebný rybník, odbočka doleva a podél cesty pár chalup. Nakonci, před poslední, kříž pana Malého. Začíná pršet jako blázen. Honza nade mnou drží deštník a já fotím. Ani se s tím nemohu babrat jak je mým zvykem. Syn totiž hlasitě brblá, že se s tím moc babrám.

Jdeme zpět a domorodec, kterého jsme před chvílí oslovili hledajíce železný kříž, už na nás čeká před chalupou a zve nás dovnitř.

Jsem udivena a nadšena jeho vstřícností a samozřejmě přijímám. Krása. Velmi citlivě upravená chalupa, Dvůr i interiéry. Zde se prostě bydlí a je neuvěřitelné jak pohodlně, prostě a přece také se vším pohodlím. Mimochodem nechybí opukový sklípek, moderní koupelna a dokonce ani sauna. Pán je stavař. Ale není to přehnaný luxus. Dům slouží svým obyvatelům. Včetně hospodářského zázemí pro králíky a slepice. Jsem ctitelka tradic, ale proti tomuhle příjemnému pohodlíčku nemohu nic namítat. Vše je v té chalupě tak důmyslně skryto, že bych to tam nehledala – myslím tím sanitární prostory. Jsem prostě nadšena. Vším. Zahradou, hospodářstvím, zařízením chalupy. Všechno je ve starém stylu a všechno se používá, samozřejmě není to stylově čisté, ale to přece vůbec nevadí, protože věci k sobě ladí. Je mi dovoleno fotit a já nevím co dříve. Dívat se nebo hledat správný úhel záběru. Jsem okouzlena a stejně jako u pana Malého se setkávám i zde s tím, že mi pánové sami bez jakéhokoli mého upozornění nebo náznaku odstraňují ze záběru rušivé elementy. Banánovka, červený kus plastu ... Netroufla bych si to mnohdy, vždyť už jen ten fakt, že vám neznámý člověk tak samozřejmě otevře svůj svět.... Jsem poctěna. A také tímto drobným gestem dojata, ač nedávám najevo. Jsou to nepatrnosti, drobnosti, ale přece ... na nich poznáváme toho druhého. Věci, které děláme stejně, a kterých si všímá málokdo ... soulad, harmonie ... i v detailech...

Je milé být provedena po celém objektu a zajímá mne i truhlářská dílna, kde je na ponku vykousaná půlka chleba. Chodí si sem prý na něj veverka. A pak ještě dílna na práci se železem ...

... a králíci. Jeden z nich má tu výsadu, že může volně pobíhat i na travnatém dvorku, mimo svůj kotec. Když je potřeba, pán upozorní psa a pes zažene králíka do jeho teritoria. Miluju takové zajímavé drobnůstky a pán je rád, že mi tuto akci může předvést.

No, a tohle je vesnice Podhořany. Procházíme a jako bychom sem patřili. Zdraví nás dvě sympatické blondýny v mém věku, které k sobě evidentně patří. Asi chalupářky. Nějak mi napadá Blanka a Zuzka a říkám si v tu chvíli, jak se těším, až se u nás staví a třeba se podíváme i sem a určitě i do Nových Hradů do cukrárny. Jak víte, tak to miluju a dovedeme to tam roztočit. Zdravíme paní na dvorku, která loupe ořechy a ptáme se na cestu do Vysoké. Posílá nás místní zkratkou nahoru mezi chalupami.

... A tahle buňka se sem vůbec nehodí, je to jak pěst na voko, ale na druhou stranu zase hrozně legrační. Myslela jsem, že je to nějaká místní hospůdka. Ale na ceduli je nápis Místní národní výbor, tak zase nevím, ale nepálí mě to ... je mi to úplně fuk. zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk