rozvedená bloguje

Dnes jsem měla pestrý den. Dopoledne jsem čistila počítač, likvidovala staré a duplicitní dokumenty a odpoledne jsem se chystala konečně vypálit co zbylo, aby se mohl počítač přeinstalovat a zbavila jsem se snad definitivně toho jeho „pochcípávání". Už jsem na něj skoro rezignovala. Když jsem skončila, přišla neočekávaná milá návštěva. Stavil se Honza z ášramu. Dlouho jsme se neviděli, a tak jsem byla ráda, že jsem si s ním mohla po čase opět popovídat. Je to jeden z mála hluboce duchovně založených a současně hluboce lidských člověků, kterým věřím. Použila bych slovo bezvýhradně, ale nelíbí se mi. Asi bych spíše řekla, že mu rozumím. Vzájemně jsme si sdělovali co je nového a když jsem se svěřila, co je s Honzou, synem, pověděl mi o fenoménu indigových dětí. Nikdy jsem o tom neslyšela, a přece jsme před chvílí objevila na netu více odkazů. Přečetla jsem si několik a jsem překvapena, jak se shodují s jeho povahou a projevy. Honza přijel navečer domů ze školy, má horečku, je nemocný. Povídala jsem mu o tom rozhovoru a zeptala se, jestli by se někdy nešel sám za Honzou do čajovny podívat a popovídat si s ním. K mému překvapení s tím hned souhlasil, asi ho překvapilo to, co jsem mu řekla o charakteristice indigových dětí. Souhlasil bez výhrady, že má jejich rysy. Indigoví se jim říká proto, že mají modrou barvu v auře. Já auru nevidím, tak nevím.
Odešel a já jsem se pustila do závěrečného odstraňování zbytečností v PC... pracuji a tu uslyším nějaké dětské hlasy pod oknem a v tu chvíli mi došlo, že v pátek na poslední chvíli si dojednal učitel z horní školy besedu pro osmáky. Uf, to bylo fajn, měla jsem hodinu času na přípravu a dokonale jsem ji využila. Dlouho jsem besedu neměla, a tak jsem se docela těšila. Když jsem ve formě a mám dobrou náladu je to příjemná komunikace. Nejdůležitější je rychlá a vtipná reakce na jejich šprajcy. Je to takový malý divadýlko a když se mi několikrát zadaří a zapojím je do aktivního rozhovoru, mám vyhráno. Dnes se to povedlo, ale mám dny kdy to nejde. A cítím se pak jako spráskanej pes. A dokonale vycucnutá. Ty dětičky mě prostě někdy semelou. Nezávidím učitelům.
Odpoledne Saša a nová hlava a pak Honza. Mezitím jsem uklízela, prala a zatopila. Je tady pěkná zima. A prší. Ve středu jedu do Jičína, města pohádek, na tři dny, a vypadá to, že se nevyčasí. Nejsem z toho zrovna rozjásaná. To snad abych si vzala zimní bundu.... zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk