rozvedená bloguje

Už hodně dlouho mě zlobí v práci počítač. Prostě najednou zvadne a když na to včas nemyslím a nezálohuji, přijdu o všechno co právě tvořím. Otravuje to a pomalu jsem na něm přestala pracovat. Kdovíco se dělo ... ta proměna spolehlivého přítele v nevyzpytatelnou šelmu udála se když jsem pobývala na dovolené a pak NIC ... stalo se to samo.  Jak říkám, přestala jsem mu věřit a přešla k dalšímu. Ale ten má jednu chybu - musím u něho stát. Ale je zase rychlejší. Ale bolí mne po celodenním stání nohy.

Rozhodla jsem se jednat. Různé prográmky jako Ad-Aware a Spybot problém neodstranily, a tak technik mně zaúkoloval, vypálit si dokumenty a obrázky a že on mi TO přeinstaluje. Tak jsem dnes do toho šlápla. Hrozné bylo zjištění, že všechno, co jsem za ta léta vytvořila má tak velký objem, že se to nevejde na jedno CD. Pouze jedna jediná složka, kterou jsem prozkoumala, se mi vešla na 700 MG kotouč až po jejím promazání. Prohlížím, mažu a zjišťuji, že ani nevím co kde mám za „poklady" a znovu objevuji soubory, které zřejmě už nikdy neotevřu, protože jistým způsobem zastaraly.

A tak je to skoro se vším v životě. Jsou věci a myšlenky, které mají hodnotu stálou a jiné prostě časem zvetší. A jak ráda říkám u knih, kniha, která se neotvírá, která leží jen celý život na regále, je mrtvým zbožím. A když ji nikdo nevezme do ruky a neoživí – neotevře, nepohladí desky, nepolaská se s jejím obsahem, tak ztrácí její existence svůj smysl.  A tak je to s mnoha neživými věcmi. Máme jimi nacpaný byt, kotelnu, kůlnu a půdu a málokdy se k nim vracíme, protože těch krámů je tolik, že už ani nevíme co kde máme. A používáme vlastně jen omezený sortiment zboží, které je nám na dosah. Jak se říká, čím méně toho máme, tím je to lepší... A tak jsem zase chytla vítr do plachet. Dala jsem se do úklidu na počítači a než to vypálím, vytřídím a nekompromisně smažu.

A doma jsem pokračovala. Začala jsem kotelnou a nakoukla do kůlny. Když každý den udělám kousek, za měsíc bych to mohla mít. Můj život potřebuje řád a současně volnost, volný prostor kolem sebe. Hromadění a vlastnictví příliš mnoha předmětů svazuje a omezuje. Ne mít plno krámů, na které padá prach a oplétají je pavučiny. Lepší je mít jen to, co skutečně potřebujeme. Už jsem se zbavila tolika věcí, a žádné skoro nenakupuji, ale ono to moc neubývá. A tak jsem dnes zase začala soustřeďovat nepotřebné krámy do krabic a pak šup s nimi do sběrného dvora. Dělám to tak 2x za rok a přiznávám, že to není moc vidět. Mám tu totiž nejen věci své, ale i ze dvou zrušených domácností. Ach jo ...  místo aby člověk žil, hrabe se ve staré veteši. A když říkám veteši, myslím tím opravdu veteš.

Napadá mne srovnání s člověkem ... je smutné, když TO dojde tak daleko, že v člověku nikdo "nečte". Jen málokdo je tak vnitřně silný, aby si vystačil sám se sebou, s knihami, s přírodou. Jistě, je to povznášející, ale ... člověka nenahradíš. Lidské teplo je k životu potřeba jako voda, jako slunce. Jinak člověk skomírá a pustne. Pustne ... nějak mi to slovo leží v hlavě od té doby, co jsem ho četla zde na bloguje, včera ... zuzi

 A řád už jsem zde jednou probírala:

http://rozvedena.bloguje.cz/401817_item.php  ( o touze po řádu – David Lynch)

linkuj.cz vybrali.sme.sk