rozvedená bloguje

Včera jsem se cítila poněkud otupěle. Po poledni jsem absolvovala smuteční obřad v jiném městě, který se mnou  zamával. Životní osud, jehož drama je tak veřejně viditelné, vnímatelné, a které nespočívá pouze v té jedné momentální životní „epizodě“, která šlehla náhle, jak padající nůž gilotiny, jsem chvíli spoluprožívala. Aktivně spoluprožívala. Přestože již tuto „práci“ konám delší dobu a nepoddávám se tak tomu smutku, včera,  po „tom“, jsem se cítila  vyrabovaná, jako když si představím starý opuštěný vybydlený prázdný dům. Plný pavučin a myšího trusu.. Nic pěknýho. A tak mi promiňte ten patos, ale neumím to bez něho napsat, nevím jak to téma zlehčit. A tak jsem doma do sebe kopla dva panáky a utuhla jsem ještě víc, protože vůbec nejsem zvyklá, až přišla čiperná maminka, a ta mě zase svou neutuchající a únavnou  konverzací na téma co mi kde leží a kam to mám uklidit a co je potřeba udělat, zase okamžitě uvrhla do stavu lehkého zmatku a silné nervozity. Ale rozhejbala mě! A tak jsem se začala zase starat. A když odešla, tak jsem zase své aktivity omezila a místo šukání po baráku (staročeský výraz pro pobíhání a chvatném horečném uklízení) jsem usedla na zahradě ke kafi a jala se přemýšlet. Co s tím klukem…

Události posledních týdnů, dní,  ukazují na jeho morální selhávání na všech těch frontách, jak to tak chodí. Nechci to zde upřesňovat. Uprostřed týdne jsem si opravdu zoufala a měla černé myšlenky. Jenže ženský jsou jiný, myslím, že než opravdu podlehnou definitivně rezignaci a buď se zhroutí anebo se v pudu sebezáchovy „zařídí pro sebe“, ještě jsou schopny podniknout spoustu víceméně zoufalých pokusů jak tu situaci zvrátit, zachránit, vyléčit.

Tak ještě neházím flintu do žita a uvidíme. V pondělí a úterý jedem do Ústí na ty opravky. Ať už to dopadne jak chce! Budu, tedy chci, se snažit výhledově kluka kultivovat a ukázat mu i jinou společnost, než tu, ve které se snad o prázdninách ocitl, ale snad ještě neetabloval (začali u nás zvonit cikáni).

Donesla jsem si domů komiks Františka Skály o Velkém putování Vlase a Brady a knížku o hajném Robátku ilustrovanou jeho tátou. Komix mladýho Skály ještě nesl autorství František Skála jr.. V době jeho vydání 1989 (haha, stál 14 Kč) totiž ještě jeho tatínek žil, nyní už ne. A dáte-li si do vyhledávače toto jméno a příjmení, vyjíždí vám už jen samé odkazy na syna. Přestože syn je tradicionalista a moderní výdobytky nepoužívá, tedy nemá ani internetové stránky, mobil, televizi, přečíst si ale o něm a čemu se věnuje,  můžete ledaskde, třeba na webu Tvrdohlaví nebo tady 

Ale to už jsem zase ve slepé uličce, tak zpět. Snad ještě proč jsem … zaujalo mě, jak jsou si kresby otce a syna podobné, dokonce na obálce obou knih (postavičky) není jejich vzhled – styl od sebe takřka rozeznatelný. Ovšem každý z nich měl jiný svět, otec pohádkový a syn sice také pohádkový, ale hravý a dobrodružně imaginativní. Syn prostě zcela uvolnil stavidla své obrazotvornosti. A žádný ťuťuťu ňuňuňu, žádný podbízení dětičkám, ale svérázné spravedlivé a nebojácné figury. Do kterým se buď zamiluješ nebo je odmítneš. Ale oba blízko k lesu, táta spíš ti myslivci, syn lesní tajemno, kouzlo ….. Ale proč to píšu!

Honza na stole ten komiks objevil a byl úplně nadšený, celý večer o tom hovořil, jak je šťastný, že ten sešit otevřel a přečetl, prohlédl si ho. Ukazoval mi podrobnosti, ptal se, on to bral jako skutečný svět … tady, že mu nebylo jasné, kde se tam vzaly ty ostatní fotky, když modrý tučňák Michal fotil jen datla??? No musí se číst pořádně! Potěšil mě.

Žádnému zkaženci se nemůže líbit takovej líbeznej a hravej komiks. To jedině vnímavé a citlivé duši. A tak snad je na čem stavět. A tak nebudu lámat hůl. Zase mám plány jak a co. Dostala jsem pozvánku  na víkendový kurz kaligrafie, iluminace a samostatně knižní vazby. Jsou to podzimní víkendové kurzy a přihlásila jsem tam spolu se mnou i Honzu. A na jeden s námi pojede i Zorka. Těším se…)

Dnes se chystám navečer napsat zase nějakou šílenou svodku, ale jedno dám už teď . Před chvílí jsem dočetla v Lidovkách sloupek mojí oblíbené jemné Daniely Iwashity. Píše o dopisech. Hlavně o dopisech Boženy Němcové a o ní. Tak několik myšlenek pro víkendovou inspiraci.

„Korespondence Boženy Němcové není žádný trilobit do vitríny, ale drama na pokračování. Jeho protagonistka v něm stále objevuje prvek, který pod českým nebem postrádáme víc než moře: elementární důvěru.“

„Důvěra se podobá přátelskému dopisu: je vždy adresná, osobní, vynalézavá a neokázalá. A vždy tajně doufá v podobnou odpověď.“

linkuj.cz vybrali.sme.sk