rozvedená bloguje

*** Přicházím z práce domů a ve schránce objevuji dopis, který jsem poslala před několika dny na známou adresu - Adresa komplet zaškrtaná a vlevo tři možnosti a tři čtverečky:

• Adresát se odstěhoval
• Adresát zemřel
• Adresát neznámý

Naštěstí byl zakřížkován čtvereček poslední – adresát neznámý , ale stejně nevěřícně zírám a stále nechápu, co jsem zvorala … AHA! Pán se jmenuje Tomáš a já se nechala unést a napsala místo jeho skutečného příjmení příjmení někoho jiného … Tomáš Sokol! To mám z těch jeho caus… zvoní mě z toho v uších a aby toho nebylo dost, ještě píše každý týden sloupky do Reflexu. Styď se Zuzi! A to není prosím všechno – já tu obálku ještě vyzdobila sluníčkem a šesti ptáky!

Mno … musíš si Tomáši na svého Bulise počkat …

*** Dnes navečer jsem šla do naší salaše. Naše smutečka má totiž tvar salaše, ale velmi vysoké salaše a parádní. Průčelí je celé prosklené, stejně jako zadní část. Na čištění skel se používá více jak 4m bidlo. A to bidlo jsem tam šla vrátit, protože jsem si ho v pátek půjčila na ometení pavučin na mém pracovišti. Tam máme zase impozantní vstup a půl budovy tvoří prázdno, tedy vysoké prázdno. Vracím se zpět a zavírám vrata. Kolem prochází malá cikánečka, myslím ještě nechodí do školy. Živé bezelstné oči. Zapřádá se mnou rozhovor.

C: Dobrý den. Co tam je? (ukazuje na salaš)

Já: To je smutečka. A nesmí se tam chodit ( To říkám proto, že vrata se z nějakého důvodu nezamykají)

C: Co to je?

Já: To je takový dům a tam se chodíme loučit s mrtvými.

Zamyslí se, zvážní a důležitě říká: Můj tatínek tam taky je. On zemřel na AIDS.

Zdvihnu obočí a nechce se mi věřit té informaci, nepřikládám jí v duchu váhu. Přesto říkám:

To mi je teda líto.

C: A babička je taky mrtvá a dědeček taky.

Já: Hmmm, to je smutný. Ale prosím tě, tam se opravdu nesmí chodit…. A kam jdeš?

C: Tam, pomáhat do chléva. (ukazuje dozadu – tak 100m dál po silnice je bývalý objekt JZD, chlévy.)

Děvče se usmívá a odchází, vyměňujeme si pozdrav. Pár kroků a něco na mne zase volá … jako šťastnou cestu nebo něco takového? … vlastně ani nevím, slyšela jsem jen nějaký zvuk a tohle mi připomněl, je to samozřejmě nesmysl, ale už se neptáml Tak se ještě na ni usměju a volám : Tak ahoj.

*** Za dobrým jídlem až na kraj světa… myslela jsem si, že mne tak něco neohromí… Loni v Lidovkách vycházel seriál bankéře Johannesa Kinského „Z vyšších kruhů“ (třeba zde). Přestože se pohybuji v jiných kruzích, jeho společenské rady jsem si oblíbila. Seznamovaly mě s jistou noblesou a zvyky vyšší společenské třídy a jeho doporučení a vysvětlení vůbec nebyla od věci. Myslím, že mě jeho texty obohacovaly a poučovaly a v jistém smyslu jsem teprve tehdy začala hlouběji chápat ten vrozený šlechtický smysl pro jemnost, tradice a ušlechtilost, vybranost. Také jsem se kvůli tomu jednou mediálně střetla. Jistý gentleman se tomu smál a já jsem se Kinského zastala. Myslím, že jsem něčemu porozuměla … člověk se nemusí všeho hned zříkat a šmahem odsuzovat. Měl by se možná chvíli snažit pochopit a zamyslet se, jestli to není možná jinak, než se to na první pohled jeví…

- Ale tohle je i na mě moc! Každej kdo něco znamená je dneska labužník a dopřává si delikatesy a nejen to! On ještě ty specialitky sám vaří. Mediálních kuchařů jsou plné noviny a vaří inteligenti i umělci. Nikdo není té módy ušetřen. Kdo dnes nevaří a není labužník, neznamená nic, je to hňup! Prostě vaření letí.

Tahle oblast pro mne není ta pravá. Mám ráda jednoduchá a obyčejná jídla a třeba i studená. Někdy něco složitějšího, ale to když mám do toho vyloženě chuť. V naší rodině jsme všichni stejní. Chutná nám všechno a nejsme vybíraví…. Články o vaření a recepty labužníků čtu se zájmem, ale to je tak všechno, není to moje priorita. Nemusím jíst šneky a chobotnice, abych si pochutnala na jídle… Ale ať si každý jí co chce, když má z toho radost…

V sobotních lidovkách vařili manželé Mackovi. Jsou to milí a hezcí a inteligentní lidé. Macek je ale na můj vkus moc suchý a technokratický. Může překládat básně, ale stále je to studené jako psí čumák. Trčí z toho školometství a snaha být ve všem dokonalý. Také je na mne moc akurátní. Ale to je jen pocit, neopodstatněný dojem. Třeba je úplně jiný. … Miroslav Macek se narodil v Litomyšli, v domě, kde kdysi žila M. D. Rettigová a obdivuje její zapomenuté recepty …

„Rettigová má skvělý recept na přípravu kapouna se šneky. Úžasné je i její jehněčí hrudí nadívané račími ocásky. A co teprve ragú z kuřecích hřebínků!“ rozplývá se Miroslav…

Přiznám se, tohle mě donutilo k pousmání. To už snad není labužnictví, to už někdo neví coby! Někteří lidé mají na sebe štěstí … já bych do holportu s pojídačem kuřecích hřebínků nešla. Možná kdyby … kdyby to vyrovnal něčím jiným ! :o))))) zuzi

Chtěla jsem původně psát o včerejší návštěvě, ale už půjdu spát, zítra je taky den.

linkuj.cz vybrali.sme.sk