rozvedená bloguje

Nespím moc dobře. Nebo spíš vydatně. Tak, abych se po probuzení cítila hezky. Odpočatá, nasycená spánkem, natěšená na něco neurčitého, co bych mohla onoho dne prožít. Ranní sentimentální malátnost … Málokdy dokážu nyní zavřít šuflíky a nemyslet na nastávající starosti a události, které mne čekají. Příští týden budu mít velmi hektický, a proto jsem TO v pátek zkusila. Zapomenout a pracovat bez myšlenek na věci co mne čekají. Nedokážu to tak zcela, myšlenkám neporučíš. Neustále ti nějaké vystřelují kdovíodkud do mysli a ty na ně reaguješ. Tak jsem si pro jednou dovolila ten luxus, že jsem se je snažila odsouvat na pozdější dobu. Ovšem víme … ony nezmizí. A jak bych se některých bych se ráda zbavila úplně … nebo to není tak docela pravda? Neobelhávám sama sebe? Nechci si i ta pomyšlení, která mi vlastně tak trochu „překáží“,  v sobě ještě chvíli hýčkat a ještě chvíli podléhat falešným nadějím… Nejsem z těch, kteří dovedou udělat rázně škrt a začít s novým listem papíru. Vlastně to dokážu ve skutečném životě. Jsem impulzivní a hodně věcí řeším zkratkovitě a ihned, jak cítím, že přesáhnou „míru“ – přetečou. Ale v mysli to tak snadné není…

Ale zpět, dostávám se někam jinam. Chtěla jsem si vzpomenout na dnešní ráno. Probudila jsem se ze spánku kolem páté hodiny a cítila jsem se tak dobře jak dlouho ne. Nebyla jsem ještě tak docela vyspalá, ale pomyšleni na to, že zatím nemusím vstávat, bylo velmi příjemné, a tak jsem se šla v tom sladkém poloprobuzení dolů vyčůrat a zase zalehla. Abych si to užila, tak jsem už tvrdě neusnula a jen jsem si tak lebedila a chvílemi pospávala. A pak jsem už musela vstát. Měla jsem pozvaného na osmou instalatéra Milánka, který se přišel podívat na koupelnu a záchod. Potřebuji nějaké úpravy.

Celý den jsem pracovala doma a na zahradě a šlo mi to docela od ruky. Syn odjel odpoledne za kamarádem a tak si užívám samoty. Má holomek na telefonu hlasovou schránku a tak ho nemohu zkontrolovat. Prý někde u Lanškrouna v Čermné opíká prase. No, nevím. Jsem z něho na rozpacích. Věřit mu či nikoli? Včera večer jsem mu dělala doprovod. Šli jsme pěšky do vzdálenější vlakové stanice pro peněženku, kterou si ten den zapomněl ve vlaku a podařilo se mu ji „zachránit“. Včasnou reakcí a ochotou legendární modré armády. Celou cestu brebentil a povídal. Byl vstřícný. Ale jakmile by měl doma hejbnout kostrou a převzít zodpovědnost sám za sebe a také částečně za mne, protože žijeme sami v jednom domě, není s ním řeč. Sakra! Jak by mi ta pohoda a dobré spaní naskočilo, kdyby se „pochlapil“. Ale je to tak a zatím to není jinak. Během času ve mně vzrůstá přesvědčení, že všechno v životě má svůj skrytý smysl, který poznáme, a uvědomíme si souvislosti,  třeba o mnoho let později anebo vůbec ne. Nepoznaná tajemství života. Nevěřím v osud nebo předurčenost. Někdy se ocitneme na křižovatce a volíme cestu. Někdy něco dopadne jinak než bychom chtěli. Někdy - ale málokdy - si představuji, jaké by to bylo, kdyby … ale čím dále tím více jsem přesvědčena, že můj životní status – extrovertní introvert – není tak špatný a v dobách reálné „sociální vztahové a komunikační nouze“ si ráda vystačím sama …  samozřejmě jen do určité míry  :o) zuzi

Viděli jste někdy jak kvete netřesk? Připravuji o tom fotoseriál. Loni mi vykvetl poprvé, je to paráda. Letos nakvétají netřesky nejméně dva.

linkuj.cz vybrali.sme.sk