rozvedená bloguje

 

Jezdím ráda vlakem a trasu Hlinsko –Pardubice znám jako své boty. Zvláště pak krásný kousek krajiny mezi stanicemi Vrbatův Kostelec a Horka. Koleje se vinou lesnatou krajinou a jen jednou jsou přerušeny rozsáhlou loukou, řekla bych nivou, protože to zní noblesněji, ale nebylo by to botanicky správně, tak nic …  a v jednom místě se otvírá neopakovatelný pohled do podskalského údolí, s pár baráky a kostelíkem, kterému vévodí vysoké opukové stěny. Nikdy v tomto úseku nečtu nýbrž koukám z okna a zdá se mi, že podél trati skoro všude vede nějaká stezka. Ne jedné nebo na druhé straně kolejí. Za roky, ba desetiletí,  pozorování této důvěrně známé krajiny jsem si vysnila, že bych jednou ráda prošla tuhle trasu celou po svých. Z Horky do Kostelce. A lesem podle kolejí. A tak jsem poslední den před nástupem do zaměstnání, po dvouměsíční pauze, konečně svůj sen uskutečnila.

 

Vystupuji v Horce a na druhé straně kolejí vidím širší pěšinu. Pokračuji po ní k lesu a jsem docela natěšená. V lese se poznenáhlu zužuje, ale stále kopíruje koleje.

 

Neodolám a fotím. Květ téhle šípkové růže má sytější barvu než ostatní a včela – to je BONUS!

 

První viadukt před samotou Mezihoří. Zde ale vlak nestaví. Mám trochu divný pocit. Sama v lese a teď ten temný viadukt. Ponuré místo! Cesta pod ním se zřejmě dlouho nepoužívá, a tak mám trochu strach, aby tam nebyla schovaná mrtvola. Takové skryté a přece DOSTUPNÉ  místo se k tomu účelu  hodí nejlépe!. Jdu se opatrně podívat a hle! Žádná tu není …

 

Další viadukt. Spíše tunel. Mnohem větší a v otevřené krajině. Cesta vede z Mezihoří pod viaduktem přes tu nivu, která nivou vlastně není a pak lesem do osady jménem Silnice. Ten název není vůbec poetický. Někdo to prostě odflákl a nazval osadu prvním slovem, které ho napadlo. 

 

Víte kde roste nejvíc jahod? Netušíte …. ale já už to vím . Na kolejišti mezi pražci. Nedalo se to vyjíst. Jedno malé políčko vedle druhého. A nikdo je netrhá. Chvíli jsem se pokoušela, ale pak jsem mávla rukou. Nikam bych se nedostala.

 

A v lese jsem našla dva hřiby koloděje. Ty jsou nejkrásnější. Mají červené podhoubí, na noze červenou mřížku a když se nakrojí, jejich žluté maso zmodrá do barvy inkoustu. Toho, co se používá do plnicích per a možná i ještě tmavšího.

Cesta mě trochu zklamala. Podél kolejí se dalo jít opravdu jen chvílemi a tak jsem si to místy vůbec neužívala a byla jsem trochu naštvaná, že se musím prodírat vysokou travou nebo neuklizeným lesem. Také jsem si donesla domů dvě klíšťata. Jedno se uhnízdilo v podkolení a druhé na vnitřní straně stehna. A protože jsem před závěrem cesty už neviděla důvod proč se striktně přidržovat trasy, když mě to moc nebaví, tak jsem operativně sešla do Podskalí a strmou stezkou vylezla na opukový útes a lesy a poli došla domů úplně zdecimovaná. Pětihodinová vycházka! Sprcha a postel. Fotky jsem si prohlédla teprve před chvílí.  ... jak se to říká? sen se zabije tím, že se uskuteční? ano, pak jsem tedy jeden sen zabila. Mám jich o jeden méně a mohla bych je spočítat na  prstech jedné roky. Jsem skromná i neskromná zároveň. Jak se to vezme. Napadlo mě, jestli není lepší raději snít než uskutečňovat sny s rizikem, že budu zklamána. Já hlasuji pro jejich realizaci. Vždy je pro mě lepší to zkusit, člověk totiž nikdy neví a nakonec .... není každý den posvícení. (Ale někdy .... přijde i milost). zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk