rozvedená bloguje

Odpoledne jsem dělala marmeládu z 2 kg jahod. Letos mám jen jeden záhon, ale jahod opět doslova jak maku. Zato třešně! Obě dvě (odkaz ) zřejmě sezobly ptáci. Je to nespravedlivé. První úroda a ani jsem neochutnala. Ale – domlouvej se s ptáky když neznáš ptačí nářečí!

Doslova na poslední chvíli jsem se rozhodla, že vyrazím nafotit kostel v Janovičkách, o kterém jsem psala zde. Měla jsem jen 5 minut na přípravu, sotva jsem stihla naplnit marmeládu do sklenic, ale zvládla jsem to za cenu, že jsem zapomněla spoustu věcí doma. Foťák a peníze jsem ale měla, a tak jsem nastoupila do autobusu a vyrazila vstříc putování. Nechodím již podle turistických značek a ani nepotřebuji mapu. Okolí i blízká města mám dokonale projity. Kdybych se ztratila, bylo by to pro mne naopak úžasné překvapení a dobrodružství a vyžívala bych se v té situaci. Leč to se mi stane bohužel jen velmi zřídka.

Na náměstí v Luži jsem sešla v rohu náměstí po starých širokých kamenných schodech dolů k řece, kde stávaly domky židovské komunity – dne tomu nasvědčuje jen opravená synagoga … pamatuji, že před mnoha lety jsme ji okukovali s kamarádem, ještě zchátralou, a z vedlejšího domku na nás vykoukl „židák jako poleno“ a pěkně nás sprdnul, ať si jdeme po svých…

Jdu stále cestou podél řeky Novohradky ústící, poblíž hostince Modrá hvězda, na silnici Luže – Doly. Těsně před koncem městečka objevuji velmi milý a útulný domek na prodej. Tak mě napadlo, jestli je nevyhostili ti majitelé „chlastacího“ stánku naproti – před několika lety zde na zahradě totiž vznikla zvláštní občerstvovna a asi se ujala. Já bych tu asi také trávit volno nechtěla. Tuším co dovedou na samotě předvádět rozdovádění opilci, přinejmenším bujaře prozpěvovat a jestli tam mají na povzbuzení chuti pozvaného harmonikáře… potěš pámbu …

Pokračuji po silnici a za chvíli se mi otvírá napravo pohled na kostelíček v Janovičkách – cíl mé cesty. Poblíž jen 2 nebo 3 nastálo obydlené domky s hospodářstvím a pak už nic, jen na louce pod tím smrkovým lesem kostel a za kamennou zídkou přilehlý hřbitov. Kdysi jsem nad kostelíkem v lese objevila starý opuštěný lom na opuku, a tam mě napadlo, že právě ona opuka byla stavebním kamenem kostela, je totiž opravdu z opuky jak vidno pod opadanou omítkou…

Tak obcházím zeď a vstupuji horní brankou na hřbitov. Nemohu se nasytit pohledu na známé místo, vnímám jeho vstřícnou atmosféru. Všude tolik zeleně … břečťanem obrostlá zeď vlevo, kapradiny, orlíčky, vzrostlé lípy … posekaná tráva na cestě od spodní branky, upravené hroby i ty zarostlé břečťanem a trávou … všechno všechno vydechuje klid a mír. Je tu hezky. Chtěla bych, aby fotky ukázaly krásu toho místa, a tak dlouho vybírám záběry. Snad se mi to podařilo…

Odcházím lesem. Jdu nejprve chvíli hlubokou vozovou cestou, kterou sem chodily z blízké Lhoty, přes les, pohřební průvody. V jistých problematických partiích se cesta rozdvojuje a pak zase sbíhá. To aby byl umožněn oboustranný provoz. Cesta stoupá vzhůru, já ale z ní scházím a jdu nepoužívanou stezkou podél spodní hranice lesa. Místy je ještě široká na průjezd vozu, ale leckde již zarostlá náletovými dřevinami. Dávno se zde netěžilo. Jdu dál a dál a pak se les lomí a já vycházím na jeho kraj. Otvírá se mi pohled do dálky. Pode mnou louky a níže chalupy, ještě dál v údolí, za hradbou stromů, tuším protékat řeku Krounku a naproti zase louky a pak se zdvihají kopce zarostlé stromy… Hezký pohled .. a mně náhle sevře zvláštní neurčitý stesk, že bych teď mohla být někde jinde a ne sama. .. zvláštní kombinace pocitů. Rozhlížím se po okolí a rozhoduji se jít dál přes neposekané louky směrem k silnici a pak již neprodleně domů. Procházím skrz louku. Nikde ani pryskyřník ani kohoutek … a dál, skoro u vsi, se napojuji na zarostlou cestu lemující starou štěpnici. Vlastně zůstává zachována jen první řada jabloní u cesty, dále k lesu již někdo vysázel nové ovocné stromky. Jdu krajem louky. Je to zasetá louka, takové vlnící se moře. Nohy mi „obtékají“ hebké vysoké lesklé stonky traviny jménem jílek vytrvalý. Je vysázen v řádcích a nikde ani plevel. Jen občas vykukuje nějaký šťovík. Vpravo ode mne již pozoruji kromě jabloní i třešně pláňky a houstnoucí podrost černého bezu, šípkových růží, ostružiníku a kdovíčeho ještě … Přicházím k silnici a pokračuji dál. Míjím osamělý a opuštěný, skoro už zborcený, domek, který dříve býval zájezdním hostincem U Anduly. Nepamatuji jeho zlaté časy, spíš úpadek, ale i ten stál zato. Nyní zde převzala vládu příroda…

A pak už stokrát nebo vícekrát mnou vychozenou cestou až domů … zuzi

Kostelík v Janovičkách, fakta (zdroj: zanosem.wz.cz/0606/Sifry/03.doc)

V roce 1392 je v údolí dolském nad soutokem Novohradky s Krounkou jmenována obec Janovice, farní s kostelem Zvěstování P. Marie. Do dnešních dnů z ní zůstal jen kostel, jehož fara i ves z neznámých důvodů zanikla. V testamentu Františka Antonína Berky, majitele Košumberku z 18. dubna 1706, je ustanovení, aby jeho dědic kostel obnovil a to z kamene. Velmi sešlý kostel byl roku 1741 zbourán a znovu postaven Štěpánem Vilémem hrabětem Kinským ve slohu renesančním a posvěcen roku 1746. Původní kostel, který stál na dnešním krásném hřbitůvku, byl románský z konce XI. století. V roce 1847 při bourání dřevěné zvonice byly nalezeny základy, románská krypta a hlavice románského sloupu. Kostel je opředen pověstí o zazděné slečně Berkové, pro lásku k selskému chasníkovi. Slečna byla živena okolními pastýři a zachována tak při životě. V současné době je kostel pustý. Uvnitř se nachází skládací malovaný oltář z roku 1649 viditelný klíčovou dírkou. V roce 2004 byl pohřben zde na hřbitově přední český spisovatel Jiří Šotola z Dolů.

pozn. ten skládací oltář je rozevírací almara, na každém z křídel jeden obrázek, ve skrířni ten ústřední. dnes ve velmi špatném stavu uložen v muzeu Skuteč. poz, zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk