rozvedená bloguje

Poslední dny moc pozitivně nevyzařuji, ale není každý den posvícení…  a po radostech přichází starosti, aby je po čase zase vystřídaly radosti. A tak stále dokola.

Abych se ustavičně neobírala v mysli těmi domácími problémy, snažím se něčím zaměstnávat a moc se nekochám. Ani mi to, pravda,  příliš nejde … a tak jsem se pustila i do starších restů a mimo jiné konečně namalovala Ještěrce u mne vyklikané kolo štěstí …  nechci ho nazývat mandalou, není tak „velebné“ a nevyráběla ho „šamanka“, ale Zuzi…

Chtěla jsem ještě zmínit dvě drobné příhody, které mi udělaly radost….

Včera večer mi někdo volal z neznámého čísla. Volající žena se mi nepředstavila. Hlas neznámý, ale přece povědomý. Tykala mi a svěřila mi, že byla na obřadu, kde jsem mluvila. Nejprve mne nepoznala, protože mne neviděla moře roků, ale pak přece. Podle hlasu. Líbila jsem se jí. Prý nejen zjevem, ale hlavně mluveným projevem, barvou hlasu, stylem. No, koho by to nepotěšilo … nedávno jsem o tom psala … najít si na druhého čas…  Nakonec mi svoji totožnost prozradila. Začínali jsme spolu ve fabrice. Já v modelárně, ona na telefonní ústředně. Obě svobodné holky a docela jsme se spřátelily. Pak se slečna Falkenhauerová vdala a odstěhovala. Od té doby jsme se neviděly. Až teď, ovšem trochu jednostranně … Je to moc milé, dala si tu práci a přes několik osob se dostala až k mému bratrovi, kterého přesvědčila, aby jí sdělil číslo mého telefonu a takhle mě překvapila….

A druhá příhoda. Vím,  říká se, že muži dnes nejsou všeobecně příliš galantní, ale myslím si, že největší vinu na tom neseme my ženy. Jsme mnohdy málo „ženské“ a nejsme dostatečně … jak bych to řekla … vznešené? nebo vznosné? prostě muž by měl být naší osobností tak ovlivněn, že by neměl jinou možnost než radostně pomáhat, dávat přednost a tak… asi se smějete, ale já to tak trochu vidím, snad ty chlapi nejsou tak úplný dřeva a mají ještě cit pro situaci ... Mám i několik speciálních příhod. Třeba … když vám auto zastaví v prudkém kopci mimo přechod a řidič pokyne abych si přešla …  nebo  nebo … dnes: byla jsem v lékárně a přede mnou nakupoval docela sympaťák v mém věku s dvěma berlemi. Dalo mu to více práce než si všechno uspořádal, a tak jsem stihla nakoupit i já, odcházím a on nelenil a i v tom ztíženém stavu mi krásně otevřel dveře a dal přednost. To mě tedy dost překvapil. Pokynula jsem mu hlavou, hezky poděkovala a s pocitem královny opustila prostor lékárny. A pak přijde člověk domů a zas se stane služkou pro šestnáctiletýho frocka. Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr zuzi.

linkuj.cz vybrali.sme.sk