rozvedená bloguje

Naše sezení probíhalo ve zcela odlišné atmosféře než minule.

Minule emotivně vyhrocené mezi mnou a synem  … a  také s psychologem jsem si vůbec nerozuměla, hledali jsme společnou řeč. Měla jsem pocit, že se automaticky staví za synova práva a moje práva pomíjí. Myslím obecná práva člověka  žijícího v jednom prostředí s druhým člověkem – nežít na úkor druhého (podílet se na společném chodu domácnosti), slušnost, pochopení.

Psycholog se v tom našem chaosu zprvu špatně orientoval. Proto se mě asi stále na něco ptal a na mé otázky odpovídal stereotypně otázkami, a paradoxně i na mou otázku, proč  neustále reaguje tímto způsobem   :o))). Já jsem se ale rozhodla, že využiji situace – byl zde prostředník umožňující mi  komunikaci se synem -  jinak nemožnou, a absolutně jsem se otevřela, řekla jsem vše co si myslím. O synovi, o jeho způsobu existence a o mně. Řekla jsem i velmi ošemetné věci, chtěla jsem to tak, byla by škoda je zamlčet, když už byla ta nezvyklá příležitost … psycholog nebyl zpočátku příliš nakloněn další schůzce, ale já ji iniciovala a myslím, že jsem ho nakonec přesvědčila, aby to s námi „nějak“ zkusil srovnat – ptal se co od něho vlastně chci – funkci prostředníka a zástupné autority, kterou syn postrádá, a co vůbec chci – aby se syn stal zodpovědným sám za sebe a samostatným. Tohle setkání mě prověřilo, měla jsem poprvé možnost hovořit na toto téma se vzdělaným a zkušeným, jak jsem předpokládala,  člověkem. Ale já o těch záležitostech hodně přemýšlím a byla jsem schopna s ním komunikovat na jisté úrovni a tlumočit své myšlenky a představy. Byla jsem připravena.

V pátek bylo vše jiné a psycholog to hned zaregistroval. Vztahy mezi synem a mnou se uvolnily a atmosféra byla vlídnější. Bylo to tím, že syn jakoby částečně dostával rozum a na vysvědčení to vypadalo jen na dvě koule, což je znatelný pokrok – možnost reparátu. Také už bylo vyřešeno jeho náhradní ubytování na internátě ve vedlejším městě. Shodli jsme se na tom všichni tři.  Já jsem byla stále stejná, syn se částečně změnil k lepšímu. Domácí úkol (pravidla vzájemného spolužití a jak se měl chovat ten druhý – představa) jsem písemně vypracovala jen já, syn na to hodil bobek. Psycholog byl jak vyměněný a tentokrát šel „se mnou“ a nikoli jako minule – proti mně. A sám říkal, že se chce ještě alespoň jednou s námi sejít. A otázka tentokrát ani jedna…  Až syn zpracuje ten úkol, máme si dokumenty vyměnit a vyvěsit a ještě mám vypracovat přesný plán s čím a jak mi má doma pomáhat. A dotáhnout školu, aby mohl pokračovat a ještě jsme se už doma domluvili na změně oboru na škole (nové talentovky). Nejsem zatím příliš optimistická, nemám důvod, ale člověk nesmí hodit flintu do žita a rezignovat. Nějaké možnosti tu ještě jsou :o) …

linkuj.cz vybrali.sme.sk