rozvedená bloguje

Před více lety jsem nad tím kroutila hlavou. Dcera pracovala v Hannoveru jako chůvička u velmi dobře situované rodiny a každý týden, v úterý a čtvrtek, chodila s bandaskou do místního konzumu pro polévku. Přišlo mi to legrační, vždyť není žádný problém si polévku doma uvařit a o hodně lepší než je taková ta hospodská... ale v té době u nás ta možnost nebyla – chodit s konvičkou pro hotové. A dnes jo, a já jsem dopadla stejně. Polévky mám ráda, a vařím je často, ale není nad to, když člověk přijde k hotovému. Přiznám se, že z jídla, které uvařím sama, nemám takové potěšení, jako když jím z „cizího" . A tak tam občas také zajdu. Dnes kuchař u řezníka uvařil boršč, a tak jsem si vzala rovnou dvě porce. Boršč je moje nejoblíbenější polévka. Ale ten řeznický byl jiný než můj. Samé maso, klobáska a uzené maso a zeleniny jen tak poskrovnu. Zalité rozklechtanou  smetanou s moukou. U mne je to obráceně, ani ho příliš nezahušťuji a stejně se v něm lžíce opírá o to množství zeleniny a stojí. Ale tenhle byl také moc dobrý a musím se přiznat, že včera mi po sladkém bylo fajn, ale dnes je mi těžko. Asi jsem se najedla za celou širokou rodinu, jak jsem se to naučila zdůvodňovat od Mirky Langerové zde. A stejně jako jí, potvrzuji, že i mně  to v současnosti nedělá vlastně vůbec dobře. A tak jsem se spontánně rozhodla, že odpoledne – to  mám vycházky, vyrazím na delší výlet přes les do vzdálenějšího města a zpět. Obojí pěšky. A přitom budu přemýšlet o domácím úkolu na zítra. Máme si se synem promyslet a napsat, jak si představujeme vzájemné soužití a co očekáváme jeden od druhého. Ach jo ...  zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk