rozvedená bloguje

Autorka říká v úvodu: Svou účast na misii bilancuje s nadhledem, humorem a pověstnou jezuitskou vzdělaností. Nemám co bych k tomu dodala. V poslední době mě málokterý rozhovor tak zaujal. Není tam totiž jen o té misii, jsou tam i obecnější názory a rozhovor doprovodily krásné fotky Petra Jedináka.

Vybrala jsem alespoň tři ukázky... jsou pravda trochu vytržené z kontextu ...  zuzi

Pro Japonce je náboženství cesta. Jsou jako poutníci, kteří mají kus cesty za sebou a kus před sebou. Nedovedou přehlédnout celou tu cestu ze situace, kde se nalézají, ale mají naději, že na každé zatáčce té vinoucí se cesty se objeví nová, zajímavá krajina. A to je to, co od toho očekávají.

Říká se, že najít v životě přítele je velké štěstí. Přítele si nemůžete ani naplánovat, ani koupit, ani ho získat nějakou manipulací. Přítele musíte potkat. Nemluvě o zamilování. Tím více. Potkat v životě někoho, komu jste nakonec ochotna bezpodmínečně důvěřovat, to je něco, co vás buď potká, nebo ne. Ale je to dar, dostáváte to zdarma.

Víte, co se tu za těch čtyřicet let komunismu změnilo? Lidé se naučili systematicky lhát. Za německé okupace jsme také museli lhát, abychom přežili. Tehdy se ale nedůvěřovalo hlavně těm německy mluvícím, ostatní si věřili. Dnes mám pořád dojem, že pravdu ode mne nikdo nepředpokládá. Když říká tohle, uvažují lidé, co si asi myslí? A já to těžko snáším! Také dostávám dobré rady: Když se tě někdo bude ptát, řekni mu to tak a tak. Tomu nerozumím. Řeknu mu pravdu nebo mu neřeknu nic, ale přece mu nebudu lhát! Co to ode mne očekáváte! Také se mi zdá, že lidé zesurověli. Možná jde o iluzi stáří, ale dříve k sobě byli lidé ohleduplnější. S japonskou zdvořilostí se to pak už vůbec nedá porovnat.

linkuj.cz vybrali.sme.sk