rozvedená bloguje

Ta úleva po víkendu… Zuzi je zase sama doma … nějak jsem si na tu samotu zvykla. Když venku pálí slunce a je teplo, nic mi neschází.

Dnes jsem ani blogovat nechtěla, ale zvyk je železná košile, alespoň pár řádků. Měla jsem teď vlastně v plánu napsat ještě dva textíky pro Kudlanku Danielu a podívat se  k TS, ale jsem unavená a začínám zívat – a přichází na mne ten slastný útlum před spaním. Hmmm, musím si ještě povléknout peřiny, na to jsem zapomněla…

Dnešní den jsem celý strávila venku. Byla jsem se nejprve podívat nahoře na zahradě na to dvouvíkendové synovo snažení. Ani ten záhon nedodělal, chyběla ¼ z celku. Tak jsem vzala rýč a během ¾ hodinky jsem to měla hotové. Ach jo, ty mladý dnes nemají výdrž. Tedy, ten můj mladej … říkala jsem mu, že kdyby ryl za peníze, musel by doplácet….  Příští týden dostane za úkol přeházet kompost … snad to za měsíc stihne   :o). Ten si tedy umí šetřit práci.

Odpoledne jsem vzala foťák a vyšla na první delší vycházku po operaci.  Dnes nefoukal vítr, a tak se teplo plně rozvinulo. Bylo to na tričko s krátkým rukávem. Šlo se mi docela dobře, i když měsíční absence delší chůze znát byla. Fotila jsem cestou kytky a zase jsem se zapomněla a válela jsem se v trávě za příkopem u silnice. Náhodně kolemjdoucí muž na mě se zájmem díval a zajímalo ho, co tam fotím a pak chtěl ten zvědavec vědět i jméno kytky. No dobře, měl ho mít, ale stejně nevěděl ke které kytce to jméno patří …  asi se chtěl jen zahovořit. Někdy na to nemám vůbec náladu, to když mě ten muž neinteresuje, a ten případ právě nastal…  Za dobu, co jsem nefotila v přírodě kvetoucí kytky, jich je všude jak naseto. Druhů přibývá každým dnem. Vyblejskla jsem jen některé, protože mi po blatouchu došla baterka a náhradní jsem měla prázdnou. Chci květiny rozdělit do několika celků. Podle lokality a také podle zdánlivé podobnosti. Proto musím zítra ještě nějaké dofotit a pak teprve sem umístit.

U rybníka jsem měla štěstí. Kamarád tam seděl na lavičce a chytal ryby. Lavičku s opěradlem měl obrácenou proti slunci. Hned jsem přisedla a skoro hodinu jsem se nehnula  Jen jsem si užívala blahodárných paprsků a občas jsme něco nepodstatného prohodili, vlastně ani nevím co. Za tu dobu mu neťukla ani jedna ryba. Pěkně jsem se rozseděla. Nohy mě ztěžkly a domů jsem se sotva dovláčela. Musela jsem si na chvíli odpočinout. Pustila jsem si televizi a koho tam nevidím… Řepku… nezajímám se příliš o fotbal, ale tohohle týpka si pamatuji. Docela nehorázně kdysi hovořil o Slávii. Je to zřejmě takový trochu hulvát. No ale reportér ho nazval srdcařem. Ano, tomu se říká  úhel pohledu … tak jsem zamáčkla knoflík a šla plet … není tomu konce …  zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk