rozvedená bloguje

Po poledni odjíždím autobusem do nemocnice na plánovanou operaci. Hemeroidy, odstranění posledních faldíků, již jen zmrazením (na podzim jsem absolvovala klasickou operaci). Nejprve obvyklé kolečko. Chirurgická ambulance, příjem, pak opět ambulance a nakonec konečně s doprovodem odchod na oddělení Chirurgie – ženy a předání mě coby pacienta … Vezu si s sebou tolik věcí, že to sotva vleču, ale to je můj zvyk – být na vše připravena … tentokrát jsem přibrala navíc i fotoaparát…. Již na ambulanci vnímám vlídné prostředí, vstřícnou a milou sestřičku a paní doktorku. Ještě mi s úsměvem dopřejí jeden ústupek z nemocničního řádu, který mi byl na příjmu předtím odmítnut,  a pak již mě sestřička vede na oddělení. Cestou navazuji bleskový kontakt… říkám: Vím kam mě vedete, byla jsem zde na podzim a ráda se sem opět vracím,  a ona se usmívá a odpovídá: Jsem tu krátce, změnila jsem místo … 14 dní, ale už vím, že jsem tu dobře, já jsem tam, kde jsou hodní lidé …. fakt to takhle řekla, i když to zní jako v pohádce …. Na chirurgii mě přijímala sestřička, která si mne pamatovala z podzimku, i postel kde jsem ležela. Tentokrát jsem dostala nocleh na dvojce.

Ležela tu už u okna paní z mého městečka. Znala jsem ji dobře, ale pouze z vyprávění kamarádky mé dcery. Byla to její teta. Kultivovaná sečtělá, příjemná a veselá paní 73 let se zájmem o svět, aktuální dění, věřící. Na tlustý breviář, který s sebou měla  ale nedošlo, povídali jsme si….  Ale o tom později.

Byla doba návštěv. Já žádné nečekala, tak jsem vzala foťák a šla do nemocničního parku. Za paní H. přijelo v hojném počtu příbuzenstvo. Asi za hodinu jsme se sešly na pokoji a povídáme a paní něco začala nervózně hledat. Ptám se tedy: Co hledáte? … Ano, hledala 600,- Kč. Nechala peněženku volně v nočním stolku a peníze zmizely. Věděla, že tam byly, dávala vnukovi 200,- za kredit. Nenašla je. Zvláštní bylo, že na stolcích zůstaly ležet nepovšimnuty oba naše mobilní telefony… paní nechtěla ztrátu hlásit. Já ano, protože jsem chtěla být prohledána. Cítila jsem se divně, z vycházky jsem se vrátila dříve než ona…. 

Je těžké chtít si na „dvojce“ užívat samoty. Je slušné a normální se spolupacientkou komunikovat. S paní H. to bylo ale v pohodě. Skamarádili jsme se. Obě jsme měly na zítřek rozepsanou operaci. Ona hned zrána, já kolem 11 –12 hodiny. Na noc mi dali 10 diazepam a spala jsem za chvíli jako mimino. V noci jsem se jednou probudila a šourala se na záchod… byla jsem z toho prášku dočista zfetovaná a neskutečně jsem se motala v nějaké zvláštní agónii … Nejsem na prášky zvyklá, nic neberu. Zuzi

Moje je ta u dveří. Vlevo nejsou vidět dveře do sociálního zařízení. Záchod, sprcha, umyvadlo. Také jsem to vyfotila. Mám erární košili a na věšáku mi visí erární župan. Musela jsem si ho jít vyměnit, dali mi nějaký pro trpaslici ... sestra se ptala, proč jsem si nevzala svůj vlastní, když mi není dost dobrý (dodávám já ...), na to já, že mě to ani nenapadlo, protože žádný župan nemám ... Logické, ne? 

linkuj.cz vybrali.sme.sk