rozvedená bloguje

Jsem v práci. Ještě dodělávám co se dá. Posledních pár dní zde trávím skoro veškerý čas, jako včera... to jsme zde navíc „spali" spolu s 12 dětmi....

Je to tady ještě jako na bojišti, ale kolegyně to v pondělí zvládnou. Je fajn, že známe pár lidí ochotných dělat i velmi nezvyklé věci, hraničící s trapností, ne ovšem pro nás – do této Noci s námi jdou i muži, dva spřátelení učitelé (jeden z nich se vlastně připojil sám od sebe, tak ho to vzalo, byl jen na krátko a nakonec zůstal až do třech do rána...), bez kterých by to včera nebylo ono. Byli to hlavní tahouni – nadšení praktici, kteří děti dokáží unést, nadchnout, zblbnout, ... ale i my se snažíme :o), ale málo platný, chlapa ničím nenahradíš... . Dokážeme zbláznit i důchodce. Hlásí se nám sami. Letos jsme měli zpracovanou indiánskou babičku, domorodého šamana a němého plavčíka... Je to ztřeštěná celonočním jízda, kdy jsme všichni v neuvěřitelném ajfru a budova, kde se nacházíme a okolí, musí chrlit do ovzduší sloupy energie. Jako ohňostroj... nepřeháním.

Ale to už je za námi a já nyní nebudu 1,5-2 měsíce v práci. Nejedu na Everest, jdu na operaci.

Je to podivné, ale těším se. Už jsem o tom psala. A tak se s vámi na týden loučím. A nikdo za mnou prosím tam nejezděte, chci úplně vypnout od svého každodenního života. A přečíst si Kafku na pobřeží. Schovávala jsem si ho.

A ještě něco ... ztratila jsem svoji nejoblíbenější náušnici. Jednu ze dvou. Kdybyste jí někde našli, tak je moje...Ahoj! Zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk