rozvedená bloguje

Jsem docela grogy. Blíží se odjezd do nemocnice a úkoly se hrnou ze všech stran. To člověka vysaje a večer doma se už nechce nic dělat. Nemám ráda falešné hrdinství a sebeupracování do němoty…

Za chvíli si půjdu lehnout a zítra zase nanovo. Mám příhody a zážitky, ale nějak nemám motivaci o nich povídat.  Na delší dobu se odmlčím. V neděli odjíždím do nemocnice a vrátím se domů pravděpodobně v pátek. Vlastně to ale není nadlouho, týden uteče jako nic. Budu mimo. Nikdo mě nepřijede navštívit, budu prožívat jakousi izolaci. Mezi jinými lidmi budu prožívat karanténu od svého obvyklého života. Ta změna mi není proti mysli, změna oživí. Přestože jdu do nemocnice. Odpočinu si od každodenních povinností a bude více času na to být sama se sebou a ledacos třeba i promyslet. Anebo zcela vypnout a žít tím nemocničním životem. Být a nedělat si starosti s tím, co je za dveřmi pokoje…

Také se těším na jarní nemocniční park, na místo kde jsme seděli s virtuálním L., když za mnou přijel tehdy na návštěvu.

Mimochodem, zase jsme se dali dohromady. Oba jsme udělali nezávisle na sobě první kroky, každý někde jinde… na netu … jsem ráda. Scházel mi. Co bude dál, nad tím nepřemýšlím, nechci ten vztah už tak intenzívně prožívat. Jen tak lehce   :o) zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk