rozvedená bloguje

Cesty vlakem mě odjakživa bavily. A budou. Jednak ráda sleduji ubíhající krajinu a pak … železnice je svět sám pro sebe. Jiný svět. A mě baví poznávat jiná prostředí.

Ve čtvrtek jsem cestovala do Ústí nad Orlicí. Trať Havlíčkův Brod – Pardubice, zde hodina čekání a přestup na rychlík Pardubice – Ústí.

Do Pardubic jsem jela sama v celém vagónu. Vybrala jsem si poslední. A tak jsem se věnovala kosmetickým úpravám zevnějšku. Pilovala nehty a trhala obočí. Krajinu podél trati znám jako své boty, a tak přesně vím, kdy vykouknout z okénka, kde je něco zajímavého. Třeba Podskalí. Nádherný vysoký opukový ostroh, nahoře víska Skala, dole osada Podskalí s kostelem a bývalými malými vodními lázněmi … to stojí za pohled! Vždy když jedu touhle tratí vinoucí se zprvu převážně lesem, říkám si, že jednou si ji projdu podél kolejí, skoro všude jsou totiž vyšlapané cestičky. Nikdy na to ale nedošlo … ale také jsem zatím nikdy na nich nikoho neviděla procházet. Jednou ale takhle někdo spatří z vlaku mě….

V Chrudimi se již vagón zaplňuje, ale to už mám ruce a obočí dávno zmáknuto, a tak jen sedím a koukám z okna.

V Pardubicích hodina času. Nevadí mi to. Pardubické nádraží je moje nejoblíbenější a místní nádražka též. Však mám na ni hezké vzpomínky. Měli jsme tam vždy konečnou s jedním Pražákem, co jsme spolu loni krátce chodili a scházeli se na půl cesty v Pardubicích. Ale tam dnes nepůjdu. Do Pardubek jezdím častěji než do Ústí, zde mi nádražka neuteče. A tak si dlouze prohlížím obchůdek s knihami a pak mě upoutá vedle v trafice na odiv vystavený RESPEKT. No, už jsem na něho četla upoutávku kdesi na netu, že Jáchym Topol tam má mít článek o erotickém průmyslu. Neodolávám lákavému obrázku a kupuji. Ještě zbaštím plněnou housku a už rychle na perón. Nasedám do kupé s dvěma studenty. Kluk a holka. Sedí proti sobě a oba mají vražené do uší reproduktorky a poslouchají muziku. Je to trend. Myslím, že blbej trend. Cestou tam i zpět vidím ve vlaku jen velmi výjiměčně mladé osoby mající uši volné. Já si tedy raději povídám. Ještě že my starší na ty trendy kašlem. To už by vypadalo dibvně. Plné vagóny osamělých mimoňů sedících vedle sebe a nekomunikujících. Čtu si RESPEKT a lituji Jáchyma Topola… je to článek, který nemá šťávu, nemá ducha, mohl by ho napsat kdokoli. Je to ubohé. Vlastně i ten námět je do RESPEKTU jako pěst na oko… Prší, leje jako z konve. Máme zpoždění. V Ústí mě čeká půlhodinka cesty do školy. Docházím později, už je po mně sháňka. Ve sborovně je na mne přesila. Poslouchám a pak sama povídám. Jsem velmi upřímná, nic nezamlčuji a snažím se vysvětlit. Na moji žádost se také syn účastní podstatné části jednání. Před jeho zakončením odchází a žádá mě ještě, abychom se viděli než odjedu. Podepisuji zápis a souhlasím s použitím detekčních trubiček a docházením do PPP. To druhé bych uvítala. Synova třídní mě vede za ním do dílen. Jsem napnuta co mi chce, snad nějaká omluva nebo slib… jsem naivní … potřebuje peníze!

Cestou zpět přemýšlím co a jak a žádných závěrů se nedobírám. Vidím to černě.

Náladu mi na chvíli zvedne nový spěšňák z Pardubic. Žlutozelenooranžový vláček vídávám z okna autobusu, když jedu do Chrudimi nebo z, ale nikdy jsem v něm dosud nejela. Sedám si do prvního vagónu a docela žasnu. Skleněnou výplní dveří je vidět až do řídícího centra… Za chvíli je obsazeno a přede mne si sedají dva postarší obejdové. Znáte ty týpky. Věčně pívo u huby a hloupý přisprostlý kecy. Taky jo, hvězdy vagónu. Strojvedoucího pěkně štvali, jednou se neudržel a řekl jim: Samý píčovinky, co??? On totiž občas vylezl z kabinky…

Řídící panel žlutozelenooranžového motoráčku

Marcela a Tomáš ... velikonoce na dohled ...

(reklamní hit předvelikonočních vlaků)

A pak deštěm domů bez deštníku. Jsem bez. Zapomněla jsem si ho totiž ve vlaku. Zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk