rozvedená bloguje

Lidé jsou po tisíciletí stále stejní, jen kulisy života se mění …  s tímto citátem jsem se setkala teprve nedávno, i když vlastně … něco tématicky podobného používám občas když mluvím v obřadní síni:

Čas kráčí nezadržitelně vpřed a lidský život je neustálým zápasem o štěstí. Za tímto cílem jdou všichni lidé po tisíce let, až do chvíle rozloučení…

Ano, je to pravděpodobně tak – lidské touhy a sny se nemění, čas na ně nepůsobí, touha po štěstí prostupuje věky a je dána všem, snad všem … ale dnes o něčem konkrétním…

V pátek jsem četla v novinách docela obyčejný článek jako je mnoho jiných… o jednom archeologickém nálezu kosterních pozůstatků v italské Mantově. Jenže u článku byla fotka, a ta mě fascinovala – tulící se milenci v objetí s propletenýma nohama. Bože, jak je to možné, že mě tak dojímá fotka prastarých kostí…  Nemohu si pomoci, je tomu tak. Nikdy bych nevěřila, jak působivá a intimní může být fotka dvou koster – milenců z neolitu…  ještě několikrát jsem se k tomu snímku vrátila. Zuzi

9. února 2007, Lidové noviny/Archeologové našli milence z roku -4000

ŘÍM: Italští archeologové odkryli nedaleko města Mantova na severu země ostatky páru spočívajícího v těsném objetí. Pohřben byl před pěti až šesti tisíci lety. Výzkumníci narazili na kostry v pondělí, agentura AFP o objevu informovala s dvoudenním zpožděním.

Obě kostry, s největší pravděpodobností muže a ženy, jsou obráceny tváří k sobě, jejich čela se téměř dotýkají a ruce a nohy jsou spleteny v posledním objetí. Smrt je zastihla mladé, soudí archeologové podle velmi dobře zachovalých chrupů.

„Jde o mimořádný objev,“ sdělila šéfka archeologického výzkumu Elena Menottiová. „Z doby neolitu se nezachovaly stopy po párech pohřbených společně, tím spíše v objetí,“ zdůraznila. „Dělám svou práci čtvrt století, pracovala jsem v Pompejích, ve všech známých archeologických lokalitách, ale nikdy jsme nic takového neobjevili,“ dodala. Vědci se nyní pokusí přesněji stanovit věk obou mladých lidí a čas jejich pohřbu.

Podle Menottiové svědčí způsob pohřbu o tom, že dotyční se velmi milovali. Archeoložka vyloučila možnost, že by šlo o obětování ženy po boku muže, který zemřel přirozenou cestou. „V takových případech se žena pohřbívala vedle muže, nikoli do jeho náručí,“ vysvětlila.

**********

Napadá mě píseň Miro Žbirky Atlantída nebo také Balada o polných vtákov, to by tak slušelo mé náladě …

Atlantída

Zem pradávnych sĺnk
v chladnom tieni tajomstiev
na mapách jej dávno niet
Zem pradávnych sĺnk
nepoznáš jej žalospev
a more nevydá viac ten svet

Pod hladinou spí kameň s tvárou naveky
v nehybnom tieni rias
a milenci sú si v tej hĺbke ďalekí
s rukou sa míňa vlas

-R- Len more cez brány čias
ženie na brehy stĺpy vĺn
more cez brány čias von vynáša stĺpy vĺn

Zem stratených sĺnk
v oknách blúdia oči rýb
tam hlboko niet kam ujsť
zem stratených sĺnk
v oknách blúdia oči rýb
hľadajú klúč od úst

Pod hladinou spí kameň, tvár a testament
v nehybnom tieni rias
čas ostal tam stáť očami hviezd sa díva svet
v tej hĺbke je niečo z nás

Nepovie nám však viac
kde mŕtvi v ňom bývajú
nepovie nám však viac
čo mestá v ňom skrývajú

Zdroj:

http://lidovky.zpravy.cz/

http://zpravy.idnes.cz/

linkuj.cz vybrali.sme.sk