rozvedená bloguje

Právě jsem  dočetla knihu Ireny Douskové Oněgin byl Rusák (Brno, Druhé město, 2006)

Nebaví mně totiž Silvestr na dvojce, jeho pojetí ani seriál Morčátkovi a nezaujala mě ještě žádná hudba.

Subjektivní dojmy: Pohřební kapela mi přišla epigonská, reagující na boom balkánských lidových hudebníků, no prostě taková řachanda bez srdce. Pak skupina z Broumova, nelíbila hudba a nesnáším když se hned začnou účelově klepat jako epileptici a vyskakovat jak šílený, u někoho mi to přijde adekvátní, ale tihle mi kdovíproč připomínají spíše komerční Tokio Hotel. Teď slyším taneční latinu, na to nemám dnes náladu. Včera byl výborný sestřih Nocí s Andělem, dnes se mi Silvestr na dvojce po mnoha letech nelíbí, ale ještě není konec a neházím flintu do žita… a poslouchám přes dvoje otevřené dveře co se tam děje.

Chvíli jsem si u televize četla, ale knihu jsem před chvílí dočetla, tak něco o ní… je to vlastně volné pokračování knihy kterou známe spíše z divadla – Hrdý Budžes. Hrdinka dospěla v intošku, studuje na gymnáziu  a zaujatě popisuje svou existence ve škole, doma, mezi intelektuálními kamarády a všude jinde. Musím se přiznat – Budžese jsem nečetla a k tomuto typu humoru jsem přistupovala tak lehce s obavami, moc jsem nevěřila, že by mě text mohla … uchvátit, myslela jsem si, že kniha bude plná socialistických reálií a bude si z nich dělat účelově srandu. Ale kniha mě mile zaujala hned od první strany, je to sice krásně humorné, ale současně i hluboce psychologické… vždyť já se v tom textu poznávám a splývám s hrdinkou a jak mám ve zvyku, všechno si podvědomě vizualizuji. Neuvěřitelné postřehy, vracím se do let svého mládí a vnímám zpětně svoje pocity… střet se socialistickou skutečností není zde v prvním plánu, spíš tak mimoděk, proto není tento aspekt rušivý. Kniha je soudržná a pro mne nemá slabá místa.

Nějaké ukázky… vybrala jsem hrdinčinu báseň, pasuje k tomuto období  … a tak trochu i ke mně  :o(

 Ptáš se mě taky jak se mám

Jak se má člověk když je sám?

Novýho nic – pes by tu zašel

Mám trochu rýmu trochu kašel

Taky mám milence Ne lásku

Chodíme občas na procházku

když nejsme zrovna v posteli

Co tomu říkáš, příteli?

Je to věc zvyku, lásky ne

ať mi to pánbůh promine

vždyť každej se rád poveselí

A to je všechno to je celý

Píšu to psaní potmě vstoje

Jen měsíc zírá do pokoje

jenom ta luna prokletá –

jak by řek ňákej poeta.

Co vůbec mají básníci

na tomhle blbým měsíci?

Tak končím nevím už jak dál

Je moc príma žes mi psal

(rackové tady v noci křičí)

nechci psát tvoje … nejsem ničí

Nezlob se píšu jako cvok

Tak šťastný vánoce A novej rok!

A ještě jedna ukázka… Hrdinka šla s matkou na vánoční mši na Borek a povídá o kázání … vybírám úryvek o ZÁZRAKU:

… tak nějak to říkal.   A taky (říkal) o zázraku, o tý neobyčejně obyčejný věci, která se dá snadno přehlídnout a bez který se nedá žít.

Zase někdo řekl něco za mne, už to nemusím formulovat a taky bych to tak neuměla, ale vystihuje to mé pocity a pojímání zázraku … zázraku všedního života … vnímáte to také tak? Zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk