rozvedená bloguje

Vycházím z domu, dívám se na břečťan.

Ta fotka je ze včerejška, po námraze dosud ani památky. Starý ložený opukový plot porostlý letitým břečťanem.  V horním patře stanoviště, které tvoří kromě jeho plodonosných větví i keříky šeříku ( to jsou ty holé na vršku plotu) – je šikovný prostor pro ptačí společenství. Osídlili ho vrabci a jsou dny, kdy se hašteří jak šílení. Já nemohu potvrdit fakt, že vrabců ubývá. U mne na zahradě jich je stále dost a někdy mám pocit, že až příliš, i když  - o jiné druhy také není nouze. Přestože bydlím 10 metrů od náměstí, navštěvují mne i hosté z lesa – strakapoudi a brhlíci.

Dnes jdu do lesa. Nejprve po silnici a cestou míjím drobné skalní výchozy. Zdejší krajina je jimi doslova protkána, někde jsou skalky zarostlé jen suchomilnými rostlinami, jinde jsou schovány v rozsáhlých houštinách trnek a jiných keřů. Když jsme chodili do základky, měla naše parta  v těchto rostlinných bludištích své bunkry  a hráli jsme si na indiány. Tahle malá skalka je poblíž silnice a vím, že ji hodně lidí obdivuje pro její pestré rostlinné společenství. Najdeme tu rozchodníky, lomikámeny, svízele, pryžce, pupavu, rožec a já nevím co ještě. Mým favoritem je mateřídouška. Rozemnete ji mezi prsty a hned jste obklopeni její typickou uklidňující vůní. Proč není mateřídouškový parfém? Že by nebyl tak rafinovaný, ale jen sladce prostý? Nevím. Co ale vím, je to, že stačí jedna snítka mateřídoušky do černého čaje  a máte ho krásně provoněný. A může být i sušená …

Konečně v lese. Hned u jeho kraje je studánka. Taková divná … voda neodtéká ani nepřitéká, ale před lety ta studánka opravdu fungovala. Vlastně jsou ve dvou okolních obcích na návsi  i takové rybníky – bez přítoků, říká se jim zde boží oko… Nevím, jestli ji někdo čistí, když lidé ji nepoužívají a jestli zvířata??? Asi sotva, je tu vody dost v lesním rybníčku i potoku. Studánka je plná napadaného listí a na dně vidím červené bobule. Ty jsou ostatně poházeny také kolem. Zdvihám oči a dívám se k jakému stromu patří. Rozhodně k tomu hned vedle studánky, spíš keř nebo malý strom … na větévkách vidím svrasklé bobule.  A nevím si rady, protože stromy poznávám většinou podle listí. Tak probírám naváté suché listí na zemi… osika, dub, bříza … to není ono… ale vzpomínám si na krušinu olšovou. Nenáročný keř nebo řídký stromek. No, jista si ale nejsem…

Jdu dál, cestou březovým lesem…

Přešla jsem písčitou pěšinou mezi dvěma lesy a zabočila po zelené značce do borového lesíka, který asi po 100 metrech končí a navazuje na něho listnatý les … Vzpomněla jsem si, že kousek odtud bývala myslivecká kazatelna, a na tu mám hezkou vzpomínku, a tak se tam jdu podívat. A stále zde stojí! Vzpomínka … není to zase tak dávno, měla jsem zde navečer cyklistické rande – mezi dvěma lesy. Vedli jsme kola a hledali nějaké opuštěné ale přívětivé místo v lese. Objevili jsme tuhle kazatelnu a nevím koho napadlo se tam společně podívat. A nejenom pozorovat zvěř. Den předtím byly čarodejnice a než jsme vylezli na kazatelnu, chvíli jsme si pod ní povídali, jak jsme je prožili, pak kladu nohu na žebřík a dveře kazatelny se rozletí a ozývá se myslivec … myslím, že mu to bylo jasné, ale chvíli jsme setrvali ještě ve společenské konverzaci, než jsme se dali na ústup …

Ještě jsme si vzpomněla ne něco… loni jsem tady courala a poblíž kazatelny objevila krásné tvrdé lupenité houby. Něco mi říkalo, že musí být jedlé. Doma jsem je určila – jednoznačně to byly pavučinatci – a ti v nejnovějších atlasech jedlí nejsou…  a tak teď už to vím … Zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk