rozvedená bloguje

Nemám pocit, že můj život je jednotvárný a dny ubíhají jeden jako druhý. Zdá se mi to naopak. I když rozdíly mezi nimi nejsou tak výrazné. Některé dny  přinesou jemné zpestření, ale jsou dny, které naprosto vybočují a přinášejí výrazné vzrušení a pocit dobrodružství. Na takové dny se nezapomíná. A k těm patřil i den včerejší. Ale ta událost se přihlásila na jeho úplném konci…

Do tří hodin jsem byla v práci. Ráno jsem pociťovala, že jsem v pěkném chaosu a nevěděla do čeho se pustit nejdříve. Poradila Mirka… a tak jsem to tak zkusila. Vymazala jsem si pocit zmatku z hlavy a metoda drobných postupných kroků se v závěru dne ukázala jako nosná. Byla jsem docela spokojena. Hlavně moc nedumat a nepřemýšlet co dřív a stále nevypracovávat seznamy úkolů. Lepší je … si vyhrnout rukávy a stínat hlavy …  jednu po druhé až nezbude vůbec nic. Na chvíli   :o)))

Doma jsem chvíli bloumala a vařila si čaje a objevila v lednici chodský koláč a čekala na syna. Už potřetí mi potvrdil účast na mé vycházce do přírody, a potřetí jsem nakonec šla sama. Protože jsem věděla, že docházet budu za tmy, nevzala jsem si ani foťák a zvolila včerejší trasu. Dnes tedy žádný výletek, ale jen sportovní výkon. Šlo se dobře. Byla námraza a půda ztuhlá. A nepotkala jsem ani nohu, jen jednu srnku. Přes louku jsem šla až navečer, byl to čas kdy zvěř vychází na pašu. Jak blbě vidím za šera, nevěděla jsem, jestli to není velký pes  :o))), ale chování při nebezpečí a bílá prdelka mě nakonec uklidnily. Psů navolno se bojím, nevěřím jim. Ale ne tak jako dcera. Proti ní jsem hrdinka …

Doma jsem se pustila do praní v ruce a také jsem šla odebrat vánoční cukroví do velké dózy a zamrazila ho. Musí vydržet do konce ledna, kdy přijede dcera. Letos nepekla, tak se těší, že si to užije u nás.

Při té drobné, stále se opakující domácí práci, mi utekl den a syn odešel za kamarádem. Byla jsem doma sama. Sedla k počítači, že napíšu o dnešním dni… ale jeho hlavní hřeb měl teprve přijít…

Za chvíli zvoní telefon, neznámé číslo. Jakási neznámá Martina Chalupníková mi něco tak rychle sděluje a vzápětí pokládá telefon že vůbec netuším o co jde. Tak zůstávám v klidu než se ozve znovu a teď už vnímám. Syn je totálně opilý a mám si pro něho přijít na náměstí. To ve mně vzbudí negativní pocity – měla jsem manžela alkoholika, – negativní pocity a zároveň zmatek a jakousi rezignaci. Vracejí se mi zasunuté vzpomínky na dobu před cca několika lety, už je to 7 nebo 8 let co jsem rozvedena. Ale teď musím jednat a nemohu před tím problémem utéct z domu jako tehdy…

Uprostřed náměstí na lavičce sedí syn a jeho nejlepší kamarád je bezvládně zhroucený na zemi u lavičky. Nevnímá, nereaguje, ale dýchá. Oba jsou dokonale pozvraceni a pach zvratek doplňuje i ostrý odér slivovice. To poznám i já. Kolem několik dětí. Syn komunikuje a snažíme se všichni dostat X. na lavičku. Je jako žok, vůbec se nám to nedaří. Prý je tam takhle bez sebe už hodinu. Pravděpodobně stále na té mrazivé zemi.Děti volaly záchranku, ale ta nepřijíždí. Voláme znovu ze zapůjčeného telefonu procházejícího mladíka a já utíkám domů pro mobil, nikdo nemá kredit.

Beru deku a mobil a voláme rodiče X. Postupně se dostaví celá rodina – matka, syn a otec, já letím pro deku a čekáme na záchranku. Bratr X poslouchá zda dýchá, otec se snaží, aby vydávil a auuuuu – X mu skouskl prst. Alespoň nějaká známka akce…

Pak policie a konečně záchranka. Policie zapisuje a záchranka zachraňuje a syn stále mluví, ach bože, to je opice… jako kolovrátek. A doma ještě tak 2 hodiny. Stále jen vysvětluje, kaje se, opakuje, že X je jeho nejlepší kamarád a bere vinu na sebe. A pije kolu a říká, že mu nic není. Co mi to dalo práce, aby se svlékl, hledá peněženku, přesouvá věci z bundy do kapes pozvracených kalhot a hledá klíče a tak stále dokola, až je svlečený a neobléká se a já s ním další hodinu komunikuji a nedívám se na něho. Stále dokola, až rezignuji a nevyčítám, ale uklidňuji. Takhle emotivně jsem si dlouho nezamluvila. Je to docela únavné, proto nakonec ta rezignace. Pak konečně ho vyprovázím k posteli a ulehá. Čekám až dopere pračka a objevuji, že mi nedopatřením – asi když se sprchoval – zatáhl kohoutek na přívod vody do pračky. Tak další prodleva. Mám toho dnes dost. Konečně usínám a ráno nereaguji na budík a probouzí mne až venkovní zvonek.

Paní X se starším synem za vrátky. Jsem v noční košili a synově péřovce. Podávají zprávy o X, že se má dobře a měl v krvi 1,8 promile. To jsem si myslela, že bude více. Přece i s touto dávkou někteří řidiči řídí, ale asi každý organismus to zvládá jinak. Syn tvrdil, že pil více než X. Před chvílí vstal a šel se napít. Je prý v pohodě a hlava nebolí … moc mu ale nevěřím… Vzpomněla jsem si na svoje první opití. Bylo to na střední na závěrečném výletě. Vzalo mě to pěkně, klepala jsem se nepřetržitě jako sulc. Ale to bylo jen poprvé, pak už si Zuzi zvykla a od té doby jsem se už neklepala nikdy…. Ale teď už si dám málokdy, nějak mě to nebaví a když se napiju, ztrácím ty křehké jemné vnitřní vazby sama k sobě, které se tak dlouho budují … člověk alkoholem hrubne a nevnímá subtilní pocity. Ale nejsem abstinentka. Zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk