rozvedená bloguje

Datum neznámé, ale v tomto dni se vyskytuje zvýšená koncentrace opilých občanů obojího pohlaví, kteří se pohybují nejistě zejména ve trojicích vzájemně se podpírajíce s nejvíce vrávorajícím uprostřed. Tím v centru bývá muž, ženy pak většinou jistí boky…. Není to už co bývalo… pamatuji jako děcko hrdé Romy ve Frýdlantě,  kde družka musela chodit vždy pár kroků za mužem…  Základnu mají v bufetu u řezníka, kde hovoří velmi hrubě mezi sebou mně neznámým jazykem a ženy přesvědčují česky prodavačku, ať mu to pivo dá, že to zaplatí … smutný pohled….

A já su dnes taky smutná … dopoledne jsem objevila ve schránce na dopisy naducanou bublinkovou obálku odeslanou z firmy virtuálního. Dala jsem ji do kabelky a nenašla jsem odvahu ji sama otevřít … Kolem 15 hodiny odcházím z práce, zamykám budovu a směje se na mě Růže. Růža se spletla, dnes už končíme. Nabízím jí, že znovu otevřu, ale ona nespěchá. Čeká první miminko a má dost času. Je na rizikovce. Kouká na mě a říká … co se vám stalo, že jste tak přešlá? Známe se velmi dobře, jsme kamarádky, Růža je zahradnice a navrhovala mi záhonek před domem. Zarazila jsem se a nějak to zamluvila a převedla raději řeč na  budoucí děťátko.  Růža si rozepla bundu a pochlubila se malým velkým bříškem vypadajícím jako nafouknutý balón – fakt!…  sama mně ho chtěla ukázat… když to dobře půjde, za dva měsíce už bude mimino na světě! Přibrala jen 6 kilo, ale předtím 5 kg zhubla, zvracela …

Doma už čekal syn, bylo mu asi samotnému trochu smutno … no a požádala jsem ho, ať je chvíli se mnou, že potřebuji člověka, aby byl u mne, když budu otvírat obálku od X. Myslel si, že si myslím, že tam je snad výbušnina, no já měla strach to otevřít o samotě, jestli tam není nějaký dopis nebo nevím … byl to zvláštní pocit držet v ruce jím dotýkanou obálku nadepsanou jeho rukou a pak i vzít do ruky náramek, jímž měl chvíli obepjatou ruku  … však mi psal, že mu pasuje dobře, syčák … Nějaký papír tam byl… výtisk mého e-mailu, kde zatrhl větu: Nekomentuj prosím a nevysvětluj. A  přidal otazník… To jsem mu napsala proto, že je marnost se v tom nimrat a vysvětlovat, když nechce intimní vztah fyzický, no jen duševní, a to ještě odsaď pocaď. Už prostě nechci být dál zraňována a chci se od něho odpoutat .. tak jaké řeči kolem toho … ne …

V samoobsluze jsem koukala po očku po párech v mém věku a trochu jim záviděla. I když vím, že není co! Každej to říká, VŠUDE NĚCO JE!!!

Doma pak jsem se své náladě poddala, nechala jsem ji rozvinout a pěkně jsem si zasmutnila. Dokonce jsem vytáhla z police knihu Norské dřevo od Murakamiho a hledala pasáž, kde dívka Midori říká hlavnímu hrdinovi, studentu Tóru Watanabemu, svůj „sobecký“ požadavek na svého  milého … samozřejmě jsem tu pasáž nenašla, ale našla jsem jiné … a knihu jsem už zpět nedala a začala číst od začátku …

Mám zase sto chutí mu na ten jeho otazník odepsat, ale zatím se držím. Zuby nehty. Do toho vztahu jsem naplano obětovala velmi mnoho citové investice, a skoro všechen svůj volný čas. Však jsem mu stále psala a když ne, tak na něho myslela, holomka... Je to hezké, milovat, člověk má pocit, že nic mu není dost těžké, že všechno zvládne a také rozkvete… ale pak to odmilování …

Dám si chvíli klid. Zuzi.

linkuj.cz vybrali.sme.sk