rozvedená bloguje

Jsou chvíle, ne nejsou to někdy chvíle, trvá to delší dobu, kdy je člověku smutno.... A to je právě mně.... nejsem bez citu, a i když si říkám, že jsem hloupá, nejde ze dne na den přetočit svou mysl a natáhnout hodinky... napsala jsem v pondělí virtuálnímu, aby mi poslal zpět dárek, který nebude užívat a on mne ignoruje. Nevím jak tohle snáší člověk obecně, ale ignorace a lhostejnost ... takové to, je mi to jedno... mě hodně bolí, když bych to opravdu nečekala, jen trochu nečekala ... snad by mohl být alespoň slušný, když nic jiného ... nevím co si o tom mám myslet. Myslíte si, že někomu rozumíte, sdílíte s ním a najednou zjišťujete, že tomu tak není... ale když si tak vzpomínám a uvědomuji, nejsem v tom sama. Doneslo se ke mně několik takových stesků, jenom, co jsme si o tom povídali... třeba nedávno... ale to už bych zabíhala jinam ...

Je asi třeba se smířit s tím, že letos Ježíšek někomu nenadělí to, co by mu udělalo dobře – štěstí, náhodu, lásku ... a proto se nám občas tak zvláštně na chvíli sevře srdce, to když na to pomyslíme... Ale svět se kvůli tomu nezboří a my se kvůli tomu nezblázníme. Jsou i jiné radosti, které si můžeme sami vyhledat a ocenit. Ostatně, tak to napovídá i básnička Alenky Tomkové ... Zuzi

linkuj.cz vybrali.sme.sk