rozvedená bloguje

Kolegyně mi předala parte, přinesla mi ho nahoru po schodech.. Jirka zemřel, soused naproti přes ulici. Ne, kde bydlím, ale kde pracuji. Byla jsem překvapena … tak je to přece pravda, nikdo tomu moc nevěřil… Takoví klucí jako on se protloukají životem hodně dlouho, a třeba sešlí, pořád nějak ze setrvačnosti … jedou … Jirku  znám hodně dlouho a nikdy jsem nepřemýšlela kolik mu je vlastně let. Byl to takový pábitel maloměsta. Stále mladý duchem, ale také stále většinou v lihu. Potkávala jsem ho na nákupu, sortiment stálý – pivo. Buď šel pro pivo nebo postával v obchodě a jedno do sebe zalamovat anebo šel se silonovou taškou a ta piva si nesl domů. Bydlet měl kde – žil se svojí hodnou maminkou v domku na hlavní ulice pod náměstím a staral se o ni. Byla hodně nemocná a občas pobývala v nemocnici. Skoro nevycházela, špatně chodila. Proto ji Jirka také podpíral a doprovázel na jejích nečetných cestách k lékaři.  Byl také takový zvláštní patron jejich sousedky, maminčiny vrstevnice, jí také pomáhal kde bylo potřeba, – no ta stará paní mi přinesla právě to jeho parte. Špatně chodí do schodů, tak ho nechala u děvčat dole…

Jirka nikdy řádně nepracoval, dělal jen, co bylo potřeba, kdo si mu o co řekl. Pomocné příležitostné práce. Takové neurčité činnosti, na které nejsou potřeba řemeslníci. Kopal hroby, pomáhal klempířům, skládal uhlí, sekal trávu … takových prací je celá hromady a někdy opravdu potřebujete někoho, kdo by vám za menší peníz s něčím takovým pomohl … No, a na to tu byl Jirka. Já sama jsem ho občas zaměstnala. Naposledy, když za mnou jezdil Aleš a všude byly hromady sněhu. Už jsme to se synem nezvládali, a tak jsem řekla Jirkovi. Aleš byl kus chlapa, ale takový … měkký, rozjetý, trochu oplácaný duševní pracovník a razil teorii, že čas je drahý a lepčejší je si peníze vydělat a někoho si na těžkou práci najmout, než se chopit lopaty a zabrat osobně. A tak Jirka vyhazoval za tu krutou zimu několikrát. Stále totiž přisypávalo a Aleš každý týden neúnavně jezdil.

S Jirkou se potkat, znamenalo pro mne prohodit s ním nejen zdvořilostní frázi. Povídali jsme se o ledasčem. Hlavně o lesích, lesních stezkách, houbách (velký znalec!, co prosím je zadarmo, to se hodí…) a jistých jiných zajímavostech spojených s  historií našeho městečka o kterým se nemluví (je to trochu tajné, nemohu blíže rozkrývat tohle téma…konce 2. světové války). Někdy byl Jirka docela nametený a tak jsem se ho nemohla zbavit, stále by jen pletl páté přes deváté, ale svým způsobem jsem ho měla ráda. Byl takový dětina. Stále jsme si připomínali, až bude čas, že půjdeme spolu na to jisté  místo v lese a promluvíme spolu o TOM s pamětníky v blízké osadě… a také jsme ten výlet stále odkládali …

Jirka občas zazvonil u vrátek a přišel si něco vypůjčit. Ale velmi zřídka. Asi jen v nejvyšší nouzi si půjčil pajsku a zase ji vrátil jak slíbil. Když to nevyšlo, zazvonil a lhůtu prodloužil. Jen poslední výpůjčka byla ale problematická. Potřeboval rýč na kopání hrobu. Tak ten jsem z něho za žádnou cenu nemohla dostat. Doslechlo se mi náhodou , že snad se u té práce velmi ožral a o rýč přišel… Rozhodla jsem se, že rýč vrátit musí, jinak bych mu už totiž asi nikdy nic nepůjčila, a to by mě mrzelo … Nedala jsem mu pokoj a kdykoli jsem ho viděla, nesmlčela jsem mu ten nástroj. Jen když se vedl s maminkou byla jsem zticha…. A jednou jsem přišla z práce a rýč byl za brankou. Překvapilo mě to, v duchu musím přiznat, že jsem v úspěch tentokrát nedoufala. Byla jsem nadšena z toho starého upracovaného rýče.

Dva měsíce jsem Jirku nepotkala, byla jsem v rekonvalescenci a do práce jsem se podívala málokdy. V pondělí poprvé v práci a odpoledne se stavil kamarád domluvit na řezání dřeva. Říkal, že snad Jirka je po smrti. Nevěřila jsem mu. No, a další den v práci přinesla sousedka to parte. Jen mně. Překvapilo mě to, nenapadlo mne, že by měl ke mně jiný vztah než ke kolegyním… znali jsme se s ním tak trochu všechny … Děvčata ho teď vidívala, jeho maminka chodila sama k lékaři a Jirka se plížil podél domu a chodil jí jakoby naproti. Nenapadlo je ovšem , že už dojíždí z posledního. Vždy jeho maminka na tom byla tak špatně.  A on měl zatím rakovinu … mrzí mne, že mu nebudu mluvit na obřadu, má „to“ z kostela... 

linkuj.cz vybrali.sme.sk