rozvedená bloguje

Měli jsme včera pohřeb. Zemřela nám maminčina sestra. Byl to zvláštní smuteční akt. Seděla jsem mezi pozůstalými a zároveň i řečnila, dvakrát jsem nakráčela za pultík. Myslela jsem si, že to „ustojím“, ale poslední věty obřadu už jsem nezvládla a musela jsem závěrečná slova pronést dříve než jsem předpokládala. A na báseň nedošlo, čistá lyrika by mě definitivně odrovnala … už tak jsem skoro brečela.

Teta byla docela výjimečná žena. Byla 20 let vdovou, neměla děti a po smrti manžela se přestěhovala z pohraničí do našeho městečka. Tím ale výjimečná nebyla… Teta byla kultivovaná, vážná a přísná žena, která se s nikým nemazala a všem nám podávala naše hříchy hezky po lopatě. Tohle bylo to nezvyklé… A několikrát v průběhu života nás klidně sprdla za stejnou věc, nikdy nezapomínala co jsme provedli a nejvíce měla radost, když jsme byli akční a zůstávalo za námi nějaké konkrétní hmatatelné dílo, třeba dům ... Žila velmi osamoceně, s nikým se, kromě své sestry - naší maminky, a nás, jejích dětí, nestýkala. My, ač staří mazáci, jsme se před ní s bratrem cítili občas jako malí provinilci, ale já jsem na to nedbala a obhajovala svoji životní praxi, která se dá shrnout do hesla: Jdi za sluncem tuláku a nevzpomínej na dny minulé, jen tak prožiješ svůj život v klidu. Toto motto mi kdysi napsal nějaký čundrák do cancáku a já se ho držím… teta mě ale považovala za lehkomyslnou, říkala, že všechno házím za hlavu. No, ale jak to jinak dělat…. Nelze s sebou přece stále tahat ten ranec problémů a životních proher… jak říkám, všichni my "mladí" jsme z tety měli respekt a některé věci ji ani preventivně neříkali. No, tety si velmi vážil dceřin manžel, právě pro to, že nic nesmlčela a měla ráda holou pravdu. Někdy mě napadlo, jestli v tom svou roli nehrála jazyková bariéra, on totiž neumí česky, je cizinec a všechno měl jen zprostředkovaně. Zlobil se na nás, na všechny ženský, na maminku, mě i dceru, že jí občas opíjíme rohlíkem a říkáme jí jen dobré zprávy, no ale já to nepovažuji za tak velké provinění. Zase se nemusela dlouhodobě trápit našimi poklesky (z jejího pohledu) a my, malí hříšníci, měli klid.

No, u tety jsem byla před dvěma týdny a tentokrát nám bylo spolu moc hezky. Brebentila jsem o tom co dělám, na co se chystám, a stále jsem se usmívala, protože jsem tehdy měla dobrou náladu a nic mi ji nemohlo zkazit. Teta se mi líbila, byla hubenější a slušelo jí to. Měla také dobrou náladu a smála se na mne též… když jsem odcházela, řekla mi něco, co jsem od ní snad nikdy neslyšela nebo si nepamatuji … pochválila mne … podáváme si ruce, dávám pusu na tvář a teta říká – líbíš se mi, vypadáš jako malá opička. Nevím, proč zrovna opička, ale znělo mi to tehdy lichotivě a říkala jsem jí, že sem zajdu teď častěji, když už jsem po operaci docela fit. A myslela jsem to fakt upřímně, no a další den teta šla k lékaři a do nemocnice a už se nevrátila …

Tak takhle to je s tetou …

 

Dcera nejprve myslela, že přijede na pohřeb a zůstane tu do konce týdne, ale nakonec si to z několika důvodů rozmyslela. Já byla smutná jako želva, je pro mne svátek když přijede a užíváme si vzájemnosti, ale chápala jsem její důvody. Dnes ale volala, že asi přijede, že balí. Dala mi na výběr vánoce nebo teď. A já si vybrala teď. Žádné potom, žádné čekání, kdoví co bude na vánoce – a třeba přijede také … si v duchu říkám a dopisuji tenhle text. Vyjela kolem jedné hodiny a cesta trvá cca 5 hodin. Takže, za chvíli by měla být zde. Takže, já končím. Zuzi.

Mezitím přijela... 

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk